Ostrov Pulau Ubin

Jako všude jinde je i tady 1. května volno. Ráno jsem jel hodinu a dvacet minut autobusem přes celý Singapur. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsou singapurská sídliště nazajímavě stejná. Kdyby zastávky neměly jména, nikdy bych nenašel tu pravou. Dojel jsem na severo-východ ostrova, do pobřežní Changi Village, která už ale žádnou vesnicí není. Jsou tu jen klasické obytné domy a hawker´s centrum, plné stánků s jídlem a hospůdek, u kterých posedávali nevábně vypadající Číňané, s flaškou carlsbergu v ruce. Boj vlády proti alkoholu není úspěšný vždycky.

Na Pulau Ubin se dá dostat jedině jedním z malých člunů, které náhodně jezdí mezi přístavem v Changi Village a přístavem na ostrově. Velké množství obyvatel města se rozhodlo strávit svůj volný den v přírodě, proto jsem si musel vystát dvouhodinovou frontu, než jsem se konečně dostal ke člunu. V Singapuru je již deset let stará budova zralá na rekonstrukci, u člunů to ale zřejmě neplatí. Kouskům, které tu používají, bych tipnul tak padesát let. Neodváží se na nich převážet více než dvanáct lidí, i když by se jich tam vešlo třicet. Z výfuku se kouří tak, že to z dálky vypadá, jako by celá loďka hořela. Cesta to ale byla příjemná, moře je tu nádherné, i když není zrovna voňavé. Dalo se vylézt nahoru a užívat si panorama vzdalujícího se Singapuru a přiblížujícího se ostrova.

Pulau Ubin je posledním místem v Singapuru, kde se zachovaly neporušené pralesy, které dříve celý státeček pokrývaly. Kolem ostrova vedou asfaltové cesty, není ale problém z nich sejít a projít se autentičtější, neoplocenou přírodou.

Byl jsem tu snad jediným chodcem, Singapuřani totiž pěšky chodit neumí. Všichni si pronajali taxík nebo kolo. Mým prvním cílem byl nejvyšší kopeček ostrova. Okolí mělo starý venkovský charakter. Někteří lidé tu žijí tradičně, bydlí v dřevěných chatrčích, chovají drůbež a sbírají kokosové ořechy či duriany, kterých je tu všude spousta. Peníze si vydělávají prodejem chlazených nápojů u cest. Na ostrově není pitná voda a v obzvláště horkých dnech, jakým byl i ten dnešní, jsou na ně všichni turisté odkázáni.

Vedro bylo vysilující a toužil po něčem osvěžujícím. Bohužel není sezóna, žádný zralý kousek ovoce se mi najít nepovedlo. Při šplhání na kopeček, který může mít jen pár metrů nad mořem, jsem se cítil tak o šedesát let starší. Bylo poledne a v lese bylo ještě větší vlhko než normálně. Výhled ale stál za to, stál jsem na skále nad jezerem a měl výhled na celou okolní pralesní placku či další ostrovy, oproti Pulau Ubinu ze 100 % industrializované. Na hlavním ostrově už není místo, veškerý průmysl tedy přesunuly na ně.

Další zajímavou částí ostrova jsou místní bažiny. Rochní se tu divoká prasata a ve vrcholcích stromů se to hemží opicemi. Místo krtků tu mají bahenní kraby, kteří si za účelem hledání živin hloubí chodbičky a z odpadní hlíny pak tvoří až třímetrové hromady. Při soustředěnějším pozorování bylo možno spatřit přerostlé jedovatě vypadající brouky či malé kraby, pravděpodobně čekajcí na přiliv. Temná pralesní stezka následně pokračovala nad mořem, aby si mohli turistě dostatečně užít místní slavné korálové útesy. Na každém útesy šlo spatřit tak dva uboze vypadající kousky.

Schylovalo se k bouřce, vlnu prchajících lidí jsem naštěstí předstihl a tentokrát jsem na člun čekal jen deset minut. K večeru jsem se vrátil domů.

Jeden ze člunů, víc fotek nemám