40 DNÍ V SINGAPURU: Třetí týden ve fotografiích

Macritchie

Ahoj!
V Singapuru přituhuje, blížíme se k samému konci našeho pobytu a času ubývá a ubývá. Už jsem začala panikařit z toho, co mě čeká, až se vrátím. Ale to nic nemění na faktu že dál chodím po Singapuru, fotím spousty fotek a snažím se užívat si to tady, co to jde. Polední pauzy už ale trávím v knihovně s výpisky z fyziky (a slzami v očích, haha).
Každopádně, k týdnu třetímu. Upřímně, moc si z něj nepamatuju. Pojala jsem ho spíš sportovně (kde jsou ty časy!), a tak jsem většinu odpolední proběhala v rezervaci Macritchie a točila reportáže ze života opic. Sobota se nepovedla jako dvě přechozí, neorganizoval ji totiž Zhiming, ale Hameem, který se ale ukázal jako zmatkář, a... První část programu byla příjemná, jeli jsme na návštěvu k němu domů, kde jeho maminka připravila obrovský stůl plný tradičních Singapurských jídel. Hameemova rodina se hlásí k islámu, a tak jsem byla zvědavá, jak to u nich doma bude vypadat. Musím se přiznat, že jsem trochu pozměnila svůj názor na muslimy, dlouho jsem nepotkala tak milé a pohostinné lidi, moc se snažili, aby se nám líbilo, a dokonce mysleli na mé veganství, takže jsem si i já mohla ochutnat téměř vše, co nám bylo nabídnuto. Po obědě jsme se s plnými žaludky vydali projít po sousedství, přišla ale bouřka, a tak jsme většinu odpoledne strávili v nedalekém obchodním centru., kde nebylo moc co dělat. Hameem moc nevěděl co s námi, a tak jsme jen seděli a čekali, až přejde déšť. Navečer jsme se vydali na procházku parkem a došli jsme až k moři...
Nakonec připojuji na žádost kamarádky pár dalších náhodných faktů, které mě zde překvapily.

Všichni jsou tu slepí jako netopýři (včetně mě, Aničky a Pepy, haha), 99% lidí tu nosí brýle nebo čočky.
Neuvěřitelně se tu plýtvá plasty. Ke všemu zde dostanete igelitový sáček a s recyklací si tady nikdo hlavu nedělá.
Všechno je tu neuvěřitelně sladké. Ačkoliv sama sladím docela hodně, většina zdejších (především) nápojů je pro mě absolutně nepoživatelná.
Ačkoliv zde narozdíl od Japonska není smrkání považováno za neslušné, většina lidí se s ním neobtěžuje a namísto toho chrchlá, popotahuje a vyluzuje celou sféru odporných pazvuků. Nejvíc ze všech popotahuje můj profesor na chemii. Nejhorší na tom je, že většinu hodin odučí s mikrofonem, čímž obvykle své permanentní chrchlání povýší na úplně jinou úroveň.
Nikdo nikdy nepřechází na červenou nebo mimo přechody. Jsou za to vysoké pokuty.