Už je to víc než čtrnáct dní, co se na tomto blogu objevil nějaký článek.
Moc se za to omlouvám, měla jsem v plánu napsat mnohem víc, je toho tolik, o co bych se chtěla podělit, leč bohužel, čas začal v posledních dnech letět tak, že jsem si ani nestíhala odškrtávat dny v kalendáři, a místo toho jsem se snažila ještě jednou vrátit na oblíbená místa, popovídat si s co nejvíce spolužáky, sníst co nejvíc skvělého jídla... Naposledy se zhluboka nadechnout atmosféry čínské metropole.
Ať jsem se ho pomyslně snažila oddálit co nejvíc, den našeho odletu ale nakonec stejně přišel. Snad od půlky našeho pobytu jsme s Aničkou plánovaly, co všechno v onen pátek uděláme. Samozřejmě, jak už to tak bývá, ze všeho sešlo, vzbudila jsem se zmatená jako lesní včela a neměla tušení, čím začít. Vydala jsem se tedy na assembly, trochu si zaslzela u Singapurské hymny (jak vždycky říká kamarádka, jsem sentimentální jako stará prostitutka haha), objala se se všemi spolužáky, kteří nestihli utéct a vrátila se na pokoj. Mrs Chan, upjatá profesorka, která nás po dobu pobytu měla částečně na starosti, nás po krátké diskuzi o našem pobytu vzala na snídani do Junction 8. Udělalo mi radost, že při výběru podniku opět vzala v potaz i má "dietní omezení" (vážně už jsem ve fázi, kdy nejsem schopná přeložit fráze z angličtiny do češtiny?!), a tak jsme skončili v Indické restauraci specializující se na mé milované Roti Prata. Nicméně, jako vždycky jsem přecenila neschopnost svého evropského žaludku po ránu strávit cokoliv jiného než vločky, a tak mi bylo špatně ještě v letadle. Během snídaně ale začalo strašně pršet, a vzhledem k tomu, že jsem s sebou měla asi čtyři knížky a ani jednu tašku, zůstala jsem na svých posledních pár volných hodin uvězněna v obchodním centru. Místo posledního běhu mezi opicemi jsem se tedy se Singapurem rozloučila čtením detektivky, popíjením bubble tea a pokud si dobře vzpomínám, stihla jsem se ještě zásobit několika nejoblíbenějšími (sojovými) vepřovým plněnými knedlíčky. Zbytek dne uběhl jako voda, nasedli jsme do taxíku, odbavili se... A pak jsme je uviděli. Stálo jich tam tolik! Přišlo se s námi rozloučit snad třicet kamarádů, spolužáků... Dorazila skoro polovina mé třídy! Udělalo mi to neuvěřitelnou radost. Až v tu chvíli mi došlo, jak hrozně nechci do Prahy, jak moc tam chci zůstat. Objali jsme se, vyfotili snad sto fotek, dostali jsme dárky, a pak už jsem s brekem prošla pasovou kontrolou. A o pouhých čtyřicet osm hodin později jsme stáli před vámi, naposledy v uniformách a snažili se slovy vyjádřit, co jsme za dva měsíce zažili a pochopili.
Pravda je ale taková, že se takový zažitek nedá přenést, vysvětlit... Ukázali jsme fotky. Pustili video. Chtěli jsme říct co nejvíc. Nakonec jsem ale, upřímně, došla k tomu, že Asii pochopíte až v Asii. Jsem tolik ráda za ten den, kdy jsem si podala přihlášku. Jestli vás Singapur zaujal, nebojte se to zkusit. Nemám ty nejlepší známky, ani jsem vlastně nevěřila, že by se na mě mohlo usmát štěstí. Ale ani jsem se nenadála a necelý měsíc poté, co jsem se o stipendijním programu dozvěděla, už jsem stála s obřím kufrem a čtyřmi skoro neznámými lidmi, kteří byli stejně nervózní a plní očekávání jako já, na pražském letišti. Nebudu lhát, měla jsem i slabší chvíle. Nikdy se mi tolik nestýskalo po domově, jako když se se mnou v jeden den moje třída znenadání přestala bavit nebo když jsem se během příšerné bouřky ocitla sama bez telefonu na kraji deštného pralesa a nezbylo mi než sednout si do srubu se skupinou dobrodružných Singapurských biologů vybavených obřími kamerami a foťáky. Všechno to ale stálo za to. Zažila jsem nejlepších čtyřicet dnů svého života a za každý jeden z nich jsem nesmírně vděčná.
Ahoj Singapure, děkuji za všechno, na viděnou!
 |
| A abych skončila na pozitvní notu, tahle krása na mě čekala, když jsem přijela domů. Voněl tu vzduch a dokonce šel dýchat. Ono je nakonec krásně i tady, v česku. |
 |
| Alex Tan |
