neděle 31. května 2015

Singapur vs Minolta

Čínské město
Dobré odpoledne!
Můj minulý příspěvek na blogu byl původně zamýšlen jako poslední. Jenže potom mi přišly vyvolané fotky...
Piknik v Botanické
Džungle 
Anička a její Singapurský kamarád
Gardens by the Bay 
Další fotky v celém článku

úterý 12. května 2015

Pátý týden ve fotografiích

tykev.
Ahoj!
Nemůžu uvěřit tomu, že opravdu přišel čas, kdy píšu tyhle slova, ale... Za tři dny nasedám na letadlo nazpátek do Prahy. Nemůžu ale říct, že bych si to nějak zvlášť uvědomovala. Naštěstí. Zkrátím si teď večerní dlouhou chvíli alespoň matnou vzpomínkou na pátý týden v Singapuru.
Sama se divím, jak málo fotek jsem minulý týden vyfotila. Školní týden proběhl typicky v rytmu knihovna-biologie-oběd-knihovna-odpolední spánek-podvečerní procházka-večeře-běhání-spánek. V pátek večer jsem sama vyrazila do Little India, kde jsem si dala večeři v malém veganském bistru Veggie Cottage. Snažím se na blog jídlo příliš netahat, protože je mi jasné, že to ne každého zajímá, a také nechci působit dojmem, že tu nedělám nic jiného, než jím, ale na druhou stranu k Singapurské kultuře jídlo opravdu patří. Možná by se dokonce dalo říct, že Singapurská kultura jídlo je. Ráda bych o tom všem ještě napsala článek, zbyde-li čas. Každopádně, Veggie Cottage nezmiňuji jen proto, že jsem tam jedla nejlepší wonton nudle mého života, ale hlavně proto, že jsem tam strávila hodinu milým povídáním si s paní majitelkou. Bavily jsme se o poměrech v Singapuru, jejím (značně dobrodružném!) životě, podnikání, cílech... Zprvu jsem jí nevěřila, když mi řekla, že jí tahne na sedmdesát. Byla štíhlá, energická, neřekla bych jí více než pětapadesát let. Když jsem se jí ptala, jak to dělá, spiklenecky na mě mrkla a slíbila mi, že když budu jíst vegansky, čeká mě podobný osud, haha. Mimoto také slíbila, že mi ve středu nechá porci "chicken" rice na večeři, a tak se těším, že ji zítra zase uvidím!
Poté jsem se šla pěšky na tržnici Bugis, neodolala koupi durianu (prodavač mi potřásl rukou a srdečně mě vítal v Singapuru, snažila jsem se mu vysvětlit, že už tu nějakou dobu pobývám, ale jako obvykle, uměl pouze čínsky...) a musím říct, že jsem mu konečně přišla na chuť! Ze začátku mi připomínal podivnou sladkou cibuli, ale teď chutná spíš jako... vanilkový dort? Potom už jsem jen se sluchátky v uších chodila po městě, nastoupila na autobus a za hodinu a půl jsem "už" byla zpátky v Raffles (chtěla jsem ušetřit za metro a zapomněla na večerní špičku).
Následující den, sobota, byl snad můj nejlepší den v Singapuru. S Aničkou a našimi 'buddies', Alexem a Simonem, jsme se vydali do parku Punggol. Tam jsme si na hodinu půjčili kola a jezdili podél pobřeží. Bylo to super, svítilo sluníčko, povídali jsme si... Možná by byl můj dojem z celkové akce o něco lepší, kdyby mi po dvaceti minutách nepraskla pneumatika a nemusela jsem jít nazpátek hodinu a půl pěšky, typický... A taky jsem se možná mohla víc namazat, v životě jsem se takhle nespálila, ještě teď mi musí rukávy uniformy každé ráno ohrnovat Anička, protože nejsem schopná zvednout ruce nad úroveň ramen. Teď už je to lepší, včera mi (bio)spolužačka koupila (bio)aloe vera krém, a tak mám pořád ještě špetku naděje, že nepřiletím do Prahy červená jako.. krab.
Každopádně, poté, co se mi s hodinovým spožděním povedlo dotlačit kolo nazpátek do garáže, jsme si na chvíli šli sednout na pláž, která byla narozdíl od té, na které byli kluci, neupravená a neumělá, ale nakonec jsem za to byla ráda, byli jsme tam úplně sami. Alex pak odešel na řeč o divadle a svobodě řeči a já s Aničkou jsme byly pozvány k Simonovi domů, kde jsme většinu času hráli na klavír. Tedy, Anička a Simon hráli na klavír, já seděla a poslouchala, ale i tak to bylo moc fajn. Simonův tatínek nás odvezl na Orchard, kde jsme se rozdělily a šly nakupovat. Já odtamtud ale zase velmi rychle utekla, byla jsem úplně červená a všichni se za mnou na ulici otáčeli. Ale nevadí, za pobyt na pláži to určitě stálo!
Už mi zbývá poslední týden ve fotografiích, a potom už se zase uvidíme v Praze. Nebudu lhát, těším se. Singapur jsem si zamilovala, moc si to tu užívám, ale... doma je doma.
Viry.  Potřebovala bych cca 100 barev zvýrazňovačů, abych se v jejich učebnicích vyznala.
Podvečerní toulky po tržnici Bugis

sobota 9. května 2015

Sobotní výlet a závěrečná "party"


Dnes nás doprovázel jen Sarthak. Šli jsme na menší procházku podél staré koloniální železniční tratě, původně spojující Singapur s Malajsií. Pro její zastaralost a neužitečnost ji ale před čtyřmi lety zrušili. Činí se rychle, narazili jsme jen na posledních pár zbytků kolejí, nechaných na památku.
Celá trasa měla ještě takový upřímný, rustikální nádech. Narazili jsme na jednu starou stanici, starou tak, že ji snad nikdy neopravovali a před čtyřmi lety ji používali s velkým rizikem, že padající strop pohřbí pár čekajících cestujících. Okolí tratě je pokryto tenkou vrstvou bujného pralesa. Travnatou, zelenou plochu občas narušují ostrůvky červeného jílu.
Ušli jsme jen pár kilometrů, ale docela nás to odrovnalo. V místních vedrech mám tak šestkrát nižší výkon než normálně. V hawker centru jsme si dali oběd. Tentokrát malajskou pattayu, snad. Skopové a rýže zabalené ve vajíčkové omeletě. Skopové mám hrozně rád a tady ho mají na každém rohu. Hinduisté nemůžou hovězí a muslimové vepřové, tak udělali docela chutný kompromis.
Nakoupili jsme pár džusů a kol na dnešní „party“ na pláži a vydali se na opačnou starnu města. Na MRT stanici Eunos jsme se potkali se Simonem. Akce se měla konat v East Coast parku, který má na délku asi deset kilometrů, proto jsem na mapě označil víceméně náhodné místo, vypadající dostupně. Máme slabý internet, takže jsem neměl moc času na to vyhledávat všechny možné kombinace autobusových spojení, aby to bylo výhodné pro všechny. Nám se to místo najít pomohlo, ale Singapurci se ukázali jako naprosto neschopní. Navigace v mobilu, kde jim šipka vždy ukazuje správný směr, úplně vymazala jejich smysl pro orientaci. Divím se, že ve škole trefí na záchod. Jejich znalost města je také mizerná, pletou si směry v metru a většinou se ani nevyznají v okolí jejich domu.
Po páté jsme začali dostávat zmatené telefonáty od lidí, nacházejích se v různých částech parku. Pláž je hezká a moře poměrně čisté, v Singapuru se ale koupou jen turisté nebo ti největší drzouni. Mají tu problém i s tím, že se mi košile pod mikinou při jejím svlékáním o tři centimetry zvedne a odhalí kousek mých holých zad. Natožpak koupaní, při kterém je člověk v podstatě úplně nahý. Nevím, z jakého náboženství to mají, snad z islámu nebo nějaké zakrnělé formy křesťanství, když jsem se ale odhodlal jít do vody, muselo být dost daleko od Simona, který by to nikdy nedovolil. Hrstka lidí to vedro podobně jako já nevydržela a šla do vody, nicméně se držela předpisů a místo plavek se namočila i s tričkem a kalhotami. Naboženské předpisy jsou tu cítit všude, na té samé pláži jsme narazili na muslima, vyhrožujícího neopatrnému pejskaři, že jeho psovi něco udělá. Psi jsou podle islámu nečistí, muslimové se jich tedy nesmí dotýkat, proto je Singapur městem, kde na psa člověk narazí jen výjimečně.
Po šesté hodině dorazili první lidé. Do školy sice chodí včas, když ale nemusí, moc jim to nejde, leckdy předčí i Jihoevropany. Nevěděli jsme, co si místní představují pod slovem „party“, proto jsme se mírně obávali toho, co očekávají. Nakonec jsme si ale vystačili s pár balíčky brambůrek, džusem, kolou a šumivými bonbony. Někdo vzal bedničky a karty, o zábavu bylo postaráno.
Večer se o pár stupňů ochladilo a začal foukat příjemný mořský vánek. Mohli jsme si užívat krásný výhled na moře. Celé východní pobřeží Singapuru je umělé, moře tu má tedy hned u břehu velkou hloubků. Pár set metrů od nás se tedy nacházela nekonečná řada lodí, čekajících, až bude v přístavu volno. Místní přístav má z hlediska světového obchodu strategický význam, pravděpodobně by potřeboval rozšířit.
Nakonec dorazilo okolo dvaceti lidí, škoda, že už jsme akci museli charakterizovat jako poslední a závěrečnou. Za týden to tady opouštíme, nebude to lehké. Alespoň jsme se s našimi kamarády a spolužáky příjemně, neformálně rozloučili.

Noční Singapur (úterý 5.5.)

Těsně před soumrakem jsem s Duongem dorazili na Esplanade, stanice metra poblíž Central Business District a Marina Bay. Chtěli jsme si užít západ slunce ze střechy divadla, postaveného ve tvaru symbolu Singapuru – durianu. Zabloudili jsme v uličkách obchodního centra, takže jsme přišli až za tmy. I přesto byl pohled úchvatný, před sebou jsme měli singapurské super-město, desítky vkusně osvětlených mrakodrapů, ozdobených střídmými symboly bank, které v nich sídlí, na pravé straně řeku a na levé straně moře a Marina Bay Hotel, tři menší mrakodrapy nahoře spojené gigantických modelem lodi. Vyhlídka byla zároveň zahradou, sloužící k odpočinku, což je místním standartem, zahrady jsou všude, železobetonové centrum je zpestřeno a je tak daleko příjemnější.
    Prošli jsme se kolem pobřeží, přes řeku, až k těm nejvyšším budovám. Zblízka už tak úchvatné nebyly, nahoru se taky nedalo, jelikož jsou to většinou pouze kanceláře. Jednou z podzemních či nadzemních chodeb, plnící účel dalšího obchodního centra jsme došli až k Marina Bay Hotelu. Loď, vrchol budovy, je přístupná jen pro hosty hotelu. Stoupli jsme si k výtahu a čekali, až někdo pojede, s pár lidmi jsme se svezli do čtyřicátého sedmého patra, na kterém byly jen pokoje hotelu, vzali jsme to po požárním schodišti, dle odpadků a zatuchlého vzduchu ne moc často používaném, a za chvíli jsme byli na úplném vrcholu, v padesátém sedmém patře. Se svými batohy a kraťasy jsme se octli na party těch největších boháčů, naštěstí byla tma a ze všech táhl chlast. Tvářili jsme se suverenně a přirozeně a nikdo nám nevěnoval pozornost. Sem tam jsme s někým prohodili pár slov a užívali si úchvatný pohled na město pod námi. Škoda, že Marina Bay Hotel není zároveň nejvyšší budovou, přesto to stálo za to, takový úhel pohledu se naskýtá zřídka. Pod sebou jsme měli Gardens by the Bay, až tady mi došlo, že je to uměle vytvořená plocha, sebraná moři. Cítil jsem se trochu jako při přistávání v Dubaji, určitá podobnost mezi těmito dvěma městy existuje.
    Zastavil nás člověk z ochranky, říkal, že bychom se měli vhodně obléct, když pak sklouzl pohledem na moje boty, úplně se vyděsil. Nějak jsme to zamluvili, ale bylo nám jasné, že bychom měli co nejrychleji zmizet. Během pár sekund jízdy výtahem jsme se octli v přízemí, dolů to šlo i bez čipu. Ještě jsme se prošli po přízemí hotelu, Duong se zajímal o stoly plné žrádla, které nás najednou obklopovali, dalo by se z toho něco vytěžit, když se ale takticky zeptal na cenu, musel říct že si musí zavolat a co nejrychleji jsme zmizeli.
    Na pobřeží jsme shlédli světelně-vizuální představení. Do vzduchu pouštěli vodní kapky měnící se v páru a na nich promítali různé videa či obrazy, to vše kombinovali s hudbou, ohněm a bublinkami ve vzduchu, když mě to všechno obklopilo, na chvilku jsem té iluzi podlehl, mají to promyšlené. Pod celým městem je rozsáhlé podzemí, jednou z jeho částí jsme šli snad dvacet minut, než jsme se dostali na metro, které nám už od začátku ukazatele slibovaly.





Food blog 2

Zajímá Vás co tu dělám?

Chodím do školy. A do knihovny. Chodím běhat do přírodních parků s opicemi. Chodím po památkách. A hlavně na jídlo. Tak tu máte pár přikladů. Uvádím pro zajímovst i ceny v singapurských dolarech (jeden dolar=20 Kč přibližně)









Zmrzlina v sušence nebo v barevném toastu za 1$. Příchutě: vlevo červené fazole, vpravo taro - sladké brambory?

Další tradiční singapurský dezert : rozdrcený led s kukuřicí, karamelem, červenými fazolemi a jelly. 3$



Dezert: sladká černá rýže s kokosovým mlíkem. 3$


Tohle byla asi nejlepší zmrzlina/wafle v mém životě.  Teplá Taiyaki wafle s čokoládovou náplní a matcha zmrzlinou a červenými fazelomi. 5$

¨

Smažený mrkvový koláč, Ne, není tam mrkev, není to koláč a není to sladký. Taková omeleta s takovou bílou rýžovou hmotou. 2,5$


Nejdražší jídlo co jsem si tady dala, ale stálo to za to. Butter Chicken. 16$


Tady je asi milión druhů knedlíčků. Tohle je s náplní ze slaného žloutku. 1,6$


Ochutnala jsem i korejský jídlo, ale je to tak pálivé, že to nejde jíst. Kimchi polívka s rýží. 5$


Mini banán a pečené kaštany. 

Barley water v pytlíku. 1$....tady všechny nápoje chutnají stejně : voda + cukr



sójové mlíko a wafle s kaya (doufám, že si pamatujete kaya z minulého food blogu) asi 4 $ dohromady

Aaaaa DURIÁN. Někomu to smrdí jako zkažené vejce, někomu to voní..mně osobně ta vůně ani tolik nevadila. Chuťově je to jako jíst ...takový výraznější avokádo? Nicméně na obrázku je durían nejvyšší jakosti takže 18$.


Moje druhé nejdražší jídlo 15$. Tentokrát japonská nudlová polívka Ramen. To místo je tak známé, že  čekalo před bistrem asi 15 lidí na volná místa.

Acai bowl 7$. Rozhodly jsme se s Kristinou, že budeme jíst zdravě..aspoň jednou za tu dobu co jsme v Singapuru.


Beancurd s červenými fazolemi 2$ a egg tart 1,5$

A na závěr Dim Sum! Kantonské knedlíčky podávané přímo v napořovacích miskách z bambusu. Odhaduju celý stůl za 40$

čtvrtek 7. května 2015

Týden čtvrtý ve fotografiích..

 
Typický výhled na Singapur, vlevo v rohu můžete vidět místo, kde se každé
 ráno shromažďujeme k poslechu školní hymny
Ahoj!
Neb mám dnes volno, přidávám fotografie ze čtvrtého týdne našeho pobytu. Opět si nemůžu vybavit mnoho konkrétních zážitků, což je myslím způsobeno tím, že jsme si na Singapur už svým způsobem... zvykli. Nebo tedy alespoň já už se necítím jako na dovolené. 
Celkově byl tedy čtvrtý týden vcelku "každodenní", až na to, že jsme v pátek měli díky Labour day volno. S Aničkou jsme se rozhodly doběhnout až na asi 8km vzdálený most "na vrcholcích stromů" (Treetopwalk), který je známou turistickou atrakcí v mé oblíbené rezervaci Macritchie. Cesta byla delší, než jsem čekala a terén nebyl zrovna jednoduchý, ale nakonec jsme obě zvládly jak cestu tam, tak nazpátek a výhled z mostu za všechnu tu námahu stál... Jediné, co nás trochu rušilo bylo, že most nebyl úplně stabilní, a tak jsme nakonec byly moc rády, když jsme se znovu ocitly nohami na pevné zemi. V průběhu týdne jsme si také udělaly výlet do městské části Holland Village a na Bugis Market.
Náš sobotní program opět organizoval Hameem, tentokrát si dal více záležet, ale i tak jsme se nevyhli menším názorovým rozkolům. Nakonec si ale každý vybral něco, co ho zajímalo, a tak hodnotím sobotu vcelku pozitivně. Po obědě v hawker center jsme se vydali do rezervace, která byla úplně jiného rázu než Macritchie. Vlastně se jednalo o obří bažinu plnou obřích pavouků a krabů. Strávili jsme tam několik hodin, a potom jsme se (k mé úlevě) vydali nazpátek do civilizace na noční trhy (které jsou ale v noci zavřené?!?), což je vlastně místo, kde se dá koupit spoustu Majalských pouličních specialit (ano, v Singapuru se všechno točí kolem jídla). Potom se už skupina spontánně rozpustila a rozběhla se do svých domovů. S Aničkou a Simonem jsme se ale ještě vrátili do Little India, kde jsme si dali společnou večeři v jedné z nejznámějších tamějších restaurací, a pak už jsme jen bloudili podvečerním pulzujícím velkoměstem a bylo nám dobře. 

Omlouvám se za příšernou fotku, jen jsem vám chtěla ukázat zdejší
bouřkové mraky
#thecatsofsingapore
Chtěla jsem sourozencům přivézt darem kočku, leč bohužel se mi ji nepovedlo odchytit.
Zato jsem málem jako protihodnotu utržila koupel v místní stoce
Treetop walk
Výhled z mostu
Za tohle těch 13km stálo...
Cestou nazpátek jsem potkala Singapurské slepice 
Všude plasty. Místo krabiček jídlo s sebou dostáváme do sáčků... 
Cesta rezervací...
Největší pavouk, kterého jsem kdy viděla. V rezervaci jich byly desítky a ač se to
možná nezdá, každý měl minimálně rozměr lidské dlaně.
Aniččin buddy Simon a indická placka Dosai

Anička a zmrzlina v chlebu!
Knížky, káva, sušenky...
V chrámech se barvami nešetří 
Celý Singapur pomáhá Nepálu...


středa 6. května 2015

Speak Easy 2 + život obyčejného imigranta z Číny

    Na událost Speak Easy se nám na Facebooku a Couchsurfingu přidalo okolo dvaceti lidí, když jsme s předstihem dorazili do kavárny, byla plná, kromě dvou stolů. S Duongem a Sarthakem jsme se tam nějak vmáčkli a vyčkávali příchodu ostatních.
    Přišel Indonésanoněmec, takže jsme konverzovali německy, pak přišel Číňan, který se chtěl zlepšit v angličtině. Byl to obyčejný dělník, o to zajímavější diskuze to však byla. Do Singapuru přišel před rokem a momentálně pracuje na stavbě nového metra. Šestnácthodinové směny má na denním pořádku, kontroluje, jestli jsou kolejnice správně usazeny. Když není co na práci, dají mu volno, to se však moc často nestává. Šel z práce a vypadal znaveně, jeho vyhlídky tady nejsou nijak velké, už by se chtěl vrátit do Číny. Má jen dočasné vízum. Každou chvíli musí jezdit přes most do Malajsie, aby mu ho prodloužili. Dělníci to tady řeší takhle, vezmou si autobus, překročí hranici, pak se vrátí a je to, mohou zůstat o pár měsíců déle. Snad to vláda povoluje vědomě, kdyby jí to vadilo, všechny by je hezky zbičovali a poslali tam, odkud přišli. Levnou pracovní sílu ochotnou dělat podřadné práce potřebují, když se tu totiž přistěhovalci zabydlí a založí rodinu, jejich děti se obvykle vyšvihnou o třídu výš, proto  potřebují neustále nové a nové várky dělníků. Navíc staví jako šílení, Singapuřani vtipně říkávají, že je jeřáb singapurským národním ptákem.
    Docela jsem toho člověka litoval. Jeho životem je práce, přitom má i jiné zájmy, snad i postrádá asijského ducha, který se s takovým životem spokojí, prostopoval Čínu i Austrálii a touží po návratu domů, situace v Číně ovšem není úplně růžová, takže se trochu zdráhá a upisuje se k doživotnímu trestu, muset tady pracovat až do smrti. Věřím, že je po čase těžké se vrátit, pokud mohou, zůstávají.
    Dalšími příchozími byli indický student a mladá Singapuřanka. Debata byla příjemná, rád se bavívám s lidmi, co tu žijí delší dobu, protože je vždycky o čem. Tentokát jsme se bavili hlášeními v metru, pokaždé, když je mezi stanicemi delší interval, pustí hlášení: „Kdybyste spatřili podezřele vypadající osobu, nahlašte to prosím naší ochrance.“ Dříve odkazovali na telefonní číslo, pro obrovské množství zbytečných telefonátů museli linku zrušit. Hlášení jsou tu v oblibě. Mezi dvěma stanicemi okružní linky je tak dlouhý interval, že nestačí ani tohle upozornění, proto poděkují za cestování se SMRT a popřejí šťastnou cestu, snad aby se jejich řádní občané na chvilku nezamysleli.
    Opět jsme byli ti, kdo museli celou událost rozpustit, číslo se od minule nezvětšilo, i přes velký počet účastníků na sociálních sítích, alespoň ale dostáváme pozitivní ohlasy. Třeba se to příště rozjede.

Třetí týden ve fotografiích

Macritchie
Ahoj!
V Singapuru přituhuje, blížíme se k samému konci našeho pobytu a času ubývá a ubývá. Už jsem začala panikařit z toho, co mě čeká, až se vrátím. Ale to nic nemění na faktu že dál chodím po Singapuru, fotím spousty fotek a snažím se užívat si to tady, co to jde. Polední pauzy už ale trávím v knihovně s výpisky z fyziky (a slzami v očích, haha).
Každopádně, k týdnu třetímu. Upřímně, moc si z něj nepamatuju. Pojala jsem ho spíš sportovně (kde jsou ty časy!), a tak jsem většinu odpolední proběhala v rezervaci Macritchie a točila reportáže ze života opic. Sobota se nepovedla jako dvě přechozí, neorganizoval ji totiž Zhiming, ale Hameem, který se ale ukázal jako zmatkář, a... První část programu byla příjemná, jeli jsme na návštěvu k němu domů, kde jeho maminka připravila obrovský stůl plný tradičních Singapurských jídel. Hameemova rodina se hlásí k islámu, a tak jsem byla zvědavá, jak to u nich doma bude vypadat. Musím se přiznat, že jsem trochu pozměnila svůj názor na muslimy, dlouho jsem nepotkala tak milé a pohostinné lidi, moc se snažili, aby se nám líbilo, a dokonce mysleli na mé veganství, takže jsem si i já mohla ochutnat téměř vše, co nám bylo nabídnuto. Po obědě jsme se s plnými žaludky vydali projít  po sousedství, přišla ale bouřka, a tak jsme většinu odpoledne strávili v nedalekém obchodním centru., kde nebylo moc co dělat. Hameem moc nevěděl co s námi, a tak jsme jen seděli a čekali, až přejde déšť. Navečer jsme se vydali na procházku parkem a došli jsme až k moři...
Nakonec připojuji na žádost kamarádky pár dalších náhodných faktů, které mě zde překvapily.

  • Všichni jsou tu slepí jako netopýři (včetně mě, Aničky a Pepy, haha), 99% lidí tu nosí brýle nebo čočky.
  • Neuvěřitelně se tu plýtvá plasty. Ke všemu zde dostanete igelitový sáček a s recyklací si tady nikdo hlavu nedělá.
  • Všechno je tu neuvěřitelně sladké. Ačkoliv sama sladím docela hodně, většina zdejších (především) nápojů je pro mě absolutně nepoživatelná.
  • Ačkoliv zde narozdíl od Japonska není smrkání považováno za neslušné, většina lidí se s ním neobtěžuje a namísto toho chrchlá, popotahuje a vyluzuje celou sféru odporných pazvuků. Nejvíc ze všech popotahuje můj profesor na chemii. Nejhorší na tom je, že většinu hodin odučí s mikrofonem, čímž obvykle své permanentní chrchlání povýší na úplně jinou úroveň.
  • Nikdo nikdy nepřechází na červenou nebo mimo přechody. Jsou za to vysoké pokuty.
Cviční požární alarm na škole s 4000 studenty v čtyřicetistupňovém vedru.
A byl místo biologie.
Takhle nějak vypadá "předzahrádka" Singapurského výskového domu
Předzahrádka 2
Menu u Hameema
VÍCE OBRÁZKŮ V POD PEREXEM

sobota 2. května 2015

Sobotní výlety

Na každou sobotu nám naši buddies připravují výjezdy do různých končin Singapuru. První z nich nás měl seznámit s nejpopulárnějšími turistickými lokalitami v Singapuru - Chinatown, Raffles place, Gardens by the bay, Gardens at Marina Barrage a Orchard Road.



pátek 1. května 2015

Ostrov Pulau Ubin

Jako všude jinde je i tady 1. května volno. Ráno jsem jel hodinu a dvacet minut autobusem přes celý Singapur. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsou singapurská sídliště nazajímavě stejná. Kdyby zastávky neměly jména, nikdy bych nenašel tu pravou. Dojel jsem na severo-východ ostrova, do pobřežní Changi Village, která už ale žádnou vesnicí není. Jsou tu jen klasické obytné domy a hawker´s centrum, plné stánků s jídlem a hospůdek, u kterých posedávali nevábně vypadající Číňané, s flaškou carlsbergu v ruce. Boj vlády proti alkoholu není úspěšný vždycky.
Na Pulau Ubin se dá dostat jedině jedním z malých člunů, které náhodně jezdí mezi přístavem v Changi Village a přístavem na ostrově. Velké množství obyvatel města se rozhodlo strávit svůj volný den v přírodě, proto jsem si musel vystát dvouhodinovou frontu, než jsem se konečně dostal ke člunu. V Singapuru je již deset let stará budova zralá na rekonstrukci, u člunů to ale zřejmě neplatí. Kouskům, které tu používají, bych tipnul tak padesát let. Neodváží se na nich převážet více než dvanáct lidí, i když by se jich tam vešlo třicet. Z výfuku se kouří tak, že to z dálky vypadá, jako by celá loďka hořela. Cesta to ale byla příjemná, moře je tu nádherné, i když není zrovna voňavé. Dalo se vylézt nahoru a užívat si panorama vzdalujícího se Singapuru a přiblížujícího se ostrova.
Pulau Ubin je posledním místem v Singapuru, kde se zachovaly neporušené pralesy, které dříve celý státeček pokrývaly. Kolem ostrova vedou asfaltové cesty, není ale problém z nich sejít a projít se autentičtější, neoplocenou přírodou.
Byl jsem tu snad jediným chodcem, Singapuřani totiž pěšky chodit neumí. Všichni si pronajali taxík nebo kolo. Mým prvním cílem byl nejvyšší kopeček ostrova. Okolí mělo starý venkovský charakter. Někteří lidé tu žijí tradičně, bydlí v dřevěných chatrčích, chovají drůbež a sbírají kokosové ořechy či duriany, kterých je tu všude spousta. Peníze si vydělávají prodejem chlazených nápojů u cest. Na ostrově není pitná voda a v obzvláště horkých dnech, jakým byl i ten dnešní, jsou na ně všichni turisté odkázáni.
Vedro bylo vysilující a toužil po něčem osvěžujícím. Bohužel není sezóna, žádný zralý kousek ovoce se mi najít nepovedlo. Při šplhání na kopeček, který může mít jen pár metrů nad mořem, jsem se cítil tak o šedesát let starší. Bylo poledne a v lese bylo ještě větší vlhko než normálně. Výhled ale stál za to, stál jsem na skále nad jezerem a měl výhled na celou okolní pralesní placku či další ostrovy, oproti Pulau Ubinu ze 100 % industrializované. Na hlavním ostrově už není místo, veškerý průmysl tedy přesunuly na ně.
Další zajímavou částí ostrova jsou místní bažiny. Rochní se tu divoká prasata a ve vrcholcích stromů se to hemží opicemi. Místo krtků tu mají bahenní kraby, kteří si za účelem hledání živin hloubí chodbičky a z odpadní hlíny pak tvoří až třímetrové hromady. Při soustředěnějším pozorování bylo možno spatřit přerostlé jedovatě vypadající brouky či malé kraby, pravděpodobně čekajcí na přiliv. Temná pralesní stezka následně pokračovala nad mořem, aby si mohli turistě dostatečně užít místní slavné korálové útesy. Na každém útesy šlo spatřit tak dva uboze vypadající kousky.
Schylovalo se k bouřce, vlnu prchajících lidí jsem naštěstí předstihl a tentokrát jsem na člun čekal jen deset minut. K večeru jsem se vrátil domů.

Jeden ze člunů, víc fotek nemám