Singapur v obrazech, týden druhý

S Aničkou jsme si udělaly výlet do Little India. Tolik barev na jednom místě!

Ahoj!

Je už skoro půlnoc a nemůžu spát. Za sedm a půl hodiny musím stát nastoupená v uniformě na ranním nástupu, vyslechnout si hymnu (jejíž melodie je natolik chytlavá, že si ji často broukám ještě u oběda, achjo) a odpřísáhnout si na demokratickou prosperující společnost (k tomu bych měla pár připomínek, při slově demokratická/svobodná se občas neubráním decentnímu odfrknutí si pod
vousy, ale o tom až příště). Potom mě čeká můj druhý nejodpornější den v týdnu, čtvrtek.

Čtvrtek je odporný hned z několika důvodů:
a) Končím v půl čtvrté.
b) Na oběd se dostanu až v půl třetí. Asi od půl desáté mi tedy bude (ostatně jako každý čtvrtek) v břiše kručet natolik, že si vysloužím udivené pohledy svých spolužáků. Jim se to směje, stihnou si skočit na svačinu, zatímco budu sedět na hodině Jihoasijského dějepisu (což je kapitola sama o sobě...)
c) Mám laborky z chemie. Je to čisté utrpení, protože tam nemohu dělat nic jiného, než sedět, tiše obzervovat a občas něco zahřát nad kahanem. Zahřívání nad kahanem není zrovna můj nejoblíbenější způsob trávení volného času, neb je v učebně cca čtyřicet stupňů, navíc se při práci s ohněm vypíná klimatizace. V podobných chvílích se mi zdá, že je se zkumavkou v ruce vesele štvitořící Alex velmi rád, že si mě na měsíc a půl uvázal na krk.

Abych ale nebyla takový škarohlíd (haha, po měsíci každodenní konverzace v singlish angličtině se při jakékoliv příležitostí použít češtinu se sentimentem sobě vlastním nadměrně často uchyluji k archaismům), mám alespoň jednu hodinu biologie. A taky jsem si zařídila, že si mohu místo určitých hodin matematiky chodit číst do knihovny...

Když už jsem zmínila ten sentiment... Čas tady utíká úplně jinak než doma. Týden uteče, ani nevím jak. To samé se bohužel nedá říct o většině vyučovacích hodin. Samotnou mě překvapuje, jak moc se těším zpátky do školy. Trochu tedy tuhnu hrůzou při představě, kolik dohánění na mě čeká, až se vrátím... Ale vlastně by mi vůbec nevadilo tady zůstat o měsíc déle - moc si to tady užívám, je tu nádherně, mám tu spoustu času dělat věci, které jindy nestíhám. Hodně čtu, každý den běhám, jím jenom jídlo, které mi chutná, chodím do přírody, na trhy, povídám si s místními... Už tři týdny jsem nebyla ve stresu. Chybí mi tedy nějaká disciplína a řád, zdá se mi, že jsem tu zlenivěla a úplně přestala přemýšlet, ale nepochybuji, že mě Kepler velmi brzy vrátí do starých kolejí. Představa, že si někdy v tuto chvíli za dva týdny budu balit kufry a pomalu vyrážet směrem zpátky domů, se mi teď zdá úplně... utopická. Jako bych s tímhle místem srostla. Mám pocit, že jsem tu odjakživa, zvykla jsem si na místní vlhký vzduch, na to, že je tu víc opic než koček, zvykla jsem si na nošení uniformy i na své potrhlé adoptivní spolužáky.
Ale... ještě je brzo na to, abych svůj pobyt rekapitulovala. Radši se teď pokusím usnout, neb je zítra Vegan thursday, a tak musím být čilá, abych zvládla Alexem organizovanou tour po místních podnicích (v Singapuru se totiž 99% společenských událostí točí kolem jídla).
Tak tedy dobrou noc/den a snad brzy naviděnou!

Opičí stezka.

Další fotky i s komentářem najdete pod perexem :)

Speak Easy - neděle 26.4.

    Inspirovali jsme se pražskou událostí Speak Easy, jejíž spoluorganizátorem je také Duong. Původně se tedy jednalo o jeho nápad. Největším problémem v zorganizování celé akce byla rezervace vhodného místa. Kavárny jsou tu vzácné, Singapurci preferují restaurace. Kafé je však většinou tak hnusné, že jim to ani nemůžu mít za zlé. Když už se nějaká kavárna vyskytne, tak je to buď Starbucks, nebo něco naprosto nevhodného, umístěného v obchodním centru. Byla opravdu velká náhoda, když jsem narazil na kavárničku The Betterfield skrývající se v jedné z pasáží poblíž Bugisu. S naší událostí souhlasili, dokonce ani nechtěli poplatek za rezervaci, který si místní podniky většinou účtují.
    Očekávali jsme účast okolo sedmi lidí,  událost jsme totiž vytvořili pozdě, jen tři dny předem. Nikdo ze školy navíc nemohl, všichni byli zaneprázdnění vypracováváním projektů na PW.
    Na místo jsme dorazili okolo půl třetí.  První účastník, Indonésan Budi, přišel asi po půl hodině. Chtěl se učit portugalsky a čínsky, bohužel jsme nebyli schopni poskytnout ani jeden z jazyků. Alespoň jsme všichni tři konverzovali anglicky.
    Už se zdálo, že nikdo nepřijde, když se objevil Ind jménem Vikram.  Žije v Drážďanech, v Singapuru je za obchodními účely. Naše konverzace se zpestřila. Po něm dorazila dominantní Singapuřanka učící výtvarku a hudebku. Poslední příchozí byla Japonka pracující pro japonskou společnost působící v Singapuru. Chtěla se učit anglicky, jeden požadavek jsme tedy splnili.
    Všichni čtyři vypadali spokojeně, já a Duong jsme nakonec byli ti, kdo museli celou sešlost rozpustit. Očekáváme je příští týden, snad v Betterfield. Majitel kavárny si totiž začal klást podmínky, kolik je každý z nás povinen utratit, požadoval 10 dolarů. Je nemožné zvát lidi na akci a vyžadovat po nich tohle. Dohodli jsme se, že deset dolarů neplatí a že tam můžeme být v případě, že nebude plno.
    Začínáme mít úplně opačný problém než minule. Již hodinu po vytvoření nové události na facebooku jsme měli deset účastníků. Každou chvíli se někdo přidá. Nedělní příchozí nešetřili pozitivními komentáři, navíc o akci dali vědět svým známým. Škola má PW projekty za sebou, takže počítáme i s účastí našich spolužáků. Doufáme, že tu myšlenka Speak Easy zůstane a že se akce po našem odjezdu někdo ujme.

Food blog 1 - co jíme ve škole

Začneme snídaní - ty jsou pro nás vždycky překvapením… Dneska jsme dostali rýžovou kaši s kousky smaženého knedlíku, krevetovou taštičku a průhlednou věc připomínající knedlík s mletým masem. Abych se najedla, vzala jsem si kaya toast (nahoře coconut jam - směs z vajec, kokosového mléka a rostliny zvané pandan)

Typická večeře. K výběru jsou vždycky tři druhy masa s tím, že si můžeme vybrat dva. Dneska jsem si zrovna vybrala kuřecí stehýnka a smaženou rybu. Tofu je skoro každý den, ale pokaždé jinak připravené. Přílohou je samozřejmě rýže a k ní dva druhy zeleniny. Tentokrát jsme dostali ještě smaženou taštičku plněnou rybí směsí navíc (ta hnědá věc u rýže). K tomu si dáváme ovoce - většinou pomeranč, meloun nebo jablko.

A další snídaně! Opět nás dokázala překvapit - Singapurci si totiž k snídani rádi dávají  smaženou rýži nebo nudle. Dostali jsme smažené rýžové nudle, smažený sladký zeleně pruhovaný knedlík, neznámou placku a vejce natvrdo uvařené v čaji. A jako vždycky jsem si dala kaya toast pro případ, že bych neunesla tu exotickou část snídaně.

Každý čtvrtek dostáváme tzv. Western set, což pro nás znamená normální jídlo. Myslím, že ho nemusím moc popisovat - kuře, brambory, kukuřice, rybí řízek a bageta a (nevím proč) rýže. Sníst tohle všechno bez nože byl opravdu boj… V Singapuru je totiž vůbec nepoužívají - mají jen vidličky a lžíce.

Nakonec sem dávám můj nejoblíbenější oběd. Ty si musíme kupovat sami ve školní canteen, kde je přibližně 8 stánků s nejrůznějšími kuchyněmi - čínská, japonská, indická, Halal, západní atd. Dala jsem si nudlovou polívku, do které si můžete sami vybrat čerstvé suroviny (zelenina, ''fish cake'', tofu, houby atd.), nudle (hrozně moc druhů...nevím jaký je v nich rozdíl, vždycky jenom na něco ukážu :D) a nakonec vývar - můj nejoblíbenější je Laksa s kokosovým mlékem.

To je zatím všechno o tom, co jíme ve škole. Mimo školu chodíme ochutnávat opravdu zajímavá tradiční i netradiční jídla, o kterých vám napíšu v blízké budoucnosti.

Pár fragmentů z 2. a 3. týdne našeho pobytu

13.4. - pondělí - Writer´s Guild

Odpoledne jsem šel na Writer´s Guild, místní klub kreativního psaní. Vzal mě tam malajský Ind Hameem, který se účastnil návštěvy Singapurců v Praze. Náplň Writer´s Guild se mi bez jakýchkoliv námitek líbí. CCA je organizována studenty, kteří úspěšně prošli výběrovým řízením, na kterém museli prokázat své spisovatelské schopnosti a nadšení pro činnost.

Během předchozích sezení probírali různé styly psaní (detektivky, scifi...) a teorii, dnes si poprvé přinesli svá díla. Kromě mě tam bylo 24 studentů, každý něco měl, někdo celé štosy básní, někdo povídky. V malých skupinkách jsme si své výtvory navzájem hodnotili. Odvážlivci potom přede všemi přednesli to, co napsali a nakonec to bylo zkritizováno hromadně. Našla se spousta obdivuhodných recitátorů a řečníků. Práce byly trochu běžnější, ale přesto nebyly úplně mainstreamové. Hameem se zabývá biblickou tématikou a píše básně se starozákonními motivy. Další Ind napsal lehce kritickou, satirickou báseň o Singapuru. První člověk, ironizující místní režim, kterého jsem na RI viděl.
Studenti RI se po škole mohou rozvíjet snad ve všech oblastech. Mají na výběr ze 70 různých CCA´s, od  kanoistiky až po čínský orchestr. Velkou část roku se věnují soutěžním aktivitám. Škola jim často pomůže se prosadit, v případě Writer´s Guild jim dokonce zajistí zveřejnění jejich prací, v podobě sborníku "Anthology", obasujícím práce členů klubu.

16.4. - čtvrtek - Little India 

Čtvrtek je jedním z mála dnů, kdy mám odpoledne volno. Projel jsem se metrem do Little India, dalšího barevného ostrůvku v šedi místních mrakodrapů. Není to ghetto, všichni se můžou svobodně pohybovat tam a zpět, mnozí však vypadají na to, že to neudělali léta. Ulicemi čpí kari, silniční provoz je o trochu divočejší, auta starší a asijštější, kanály a popelnice smradlavější, obchodníci tmavší a neuprosnější. V žáru odpoledního slunce jsem si nemohl vychutnat každý pohled, nic ale nebylo krásné jako jednotka, jen to navazovalo na to další, vytvořilo řetězec a nakonec celek, malou Indii v centru Singapuru, vyplněnou pochybnými obchůdky s věcmi kýčovitými, náboženskými či praktickými. Kdyby člověka levné nakupování omrzelo, stačí počkat a seběhne se na něho tlupa vháněčů do restaurací. Je tu i jiná možnost, zajít do nějakého menšího stánku, kde mu jídlo dají do ruky, kterou si ho může taky po vzoru místních sníst, nevadí, že je to třeba rýže s mastnou omáčkou. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav.

Když jsem tak bloudil postranními uličkami, vzpomněl jsem si na Siddhártu. Domy tu začínají připomínat slamy, dole je obchůdek a nahoře se bydlí. Na ulici posedávají majitelé, popíjejí čaj nebo se jen tak spokojeně dívají. V jednom menším tržisti jsem se snažil usmlouvat cenu ananasu ze dvou dolarů na jeden a padesát centů. Prodavač mi řekl, že je kupuje jen za 1,70 a jeho činí jen 30 centů. Pocítil jsem hrozně silnou empatii, jeho oči vyřazovali pokorný lesk, jaký člověk vidí snad jen na obrázcích svatých. Bavili jsme se jen o ananasech. Kupují je od velko-prodejců, kteří je sklízí někde v Malajsii. Pak jsme se rozloučili, zanechal mi daleko víc, než jen ananas, který jsem si odnesl v batohu. Nedovedl bych být tak krásně skromný.

18.4. - sobota - Výlet

 

Tradiční sobotní výlet. Leon a Gabriel nás vyzvedli přesně v 8:30. Popojeli jsme jen pár stanic metrem a byli jsme v místní botanické zahradě. Je to takový velký park, vyplněný podivnými stromy a rostlinami, mezi kterými se probíhají zakrslí varani (nebo přerostlé ještěrky). Udělali jsme si malou procházku, bylo to úžasné, mám rád i naše severské botanické zahrady, ale tady potřebují skleníky jen na smrky a kapradí. Všechno ostatní tu roste přirozeně, takže to je vlastně spíš jakýsi udržovaný les, ve kterém jsou cestičky, značky a naaranžované photospoty.

V mezifázi jsme si udělali piknik, na který přišel i Sarthak, dali jsme si ovoce a roztopené čokoládové sušenky, hráli jsme karty a poslouchali nějaké hity z jejich hi-tech mobilů. Asi třikrát jsme se museli přesunout do stále se zmenšujícího stínu, na přímém slunci se nedá vydržet moc dlouho. Zchladili jsme se až v klimatizovaných sklenících, kde jsme si připomněli, jak vypadá les mírného pásu.

Potom jsme sjeli do Harbourfrontu, na pobřeží ostrova. Jako vždy jsme museli projít obchodním centrem, než jsme se dostali nahoru na střechu budovy s výhledem na okolí, tentokrát na ostrov Sentosa. Je na něm zábavní park, s kopií nějakého hradu, ptal jsem se Sarthaka, co to je. Cítil jsem k tomu něco hrozně blízkého, protože to vypadalo evropsky, realita mě docela zklamala. Ve Food Republic, obrovské žrádelně, jídelna je slabý výraz, jsme si dali oběd. Všechno vypadalo imitovaně a uměle krásně, ale jídlo bylo skvělé - před očima mi osmahli nudle, krevety a zeleninu.

Z plánované návštěvy Sentosy nějak sešlo, takže jsme jeli do trhovecké čtvrti Bugisu, která leží na rozhraní bohatého super-města a běžnějších čtvrtí. Konečně jsme si koupili pár kousků durianu. Už chápu, proč se mě všichni místní nejistě ptali, jestli jsem ho už ochutnal. V podstatě to bylo něco odporného, páchlo to jako siřičitá minerální voda a taky to tak chutnalo, ale třeba je to jako s olivami.

Postupně jsme se přes nudnou, nepěknou část města dostávali do bloku domků nazývaného hipster´s street nebo hispter´s cafes. Jsou to většinou starší, dvoupodlažní domky, zajímavé na nich je to, že v názvu obsahují slovo hipster a že jsou učelně posprejované, na Singapur něco neuvěřitelně odvážného. Bylo hezké se konečně projít po části města, kde na vás na každém kroku nemíří deset kamer a netlačíte se davem lidí. Byl to taková oddech po celém dnu.

Hned vedle začíná arabská čtvrť s největší mešitou v Singapuru, Sultan Mosque. Další stereotyp se potvrdil, všude prodávali kebab a koberce. S Duongem jsme se zuli a zašli do mešity, zrovna měli nějaké modlitby, takže jsme se dostali jen do zadní částí. Chvilku jsme se zaujatě dívali, až za námi přišel menší postarší Arab, který se nám potřásl rukou, zároveň se slušně omluvil, že nemůžeme pokračovat dál, ale že když počkáme, tak nás snad i provede, jestli jsem jeho angličtině správně rozuměl.

Nepočkali jsme, ostatní jsme nechali jít a šli jsme se s Jasdeepem projít kousek dál do města, směrem City Business District. Mezi mrakodrapy tu dokonce existuje něco jako centrum. Je tu budova soudu, před ní park a u ní dvě další staré koloniální budovy. Sešli jsme k řece, která je prý fakt řeka, a ne záliv. Bylo to v době západu slunce, kolem řeky ještě zbyla řada dvoupodlažních domků, hned za ní ale byly nejvyšší mrakodrapy Singapuru. Slunce odrážející se o skleněné budovy v pozadí, lámající se o řadu domků a odrážející se ve vodě, vytvářelo neuvěřitelné panorama. Po dnu stráveném chození jsme si sedli a užívali si to. Po čase jsme se vrátili domů, vysílení celodenním výletem.

 

20.4. pondělí - Protected Time, Writer´s Guild a Raffles Debaters

 

Pondělí je jediným dnen, kdy se nekoná assemly, přesto v 8:30 pustili z reprodoktorů hymnu a osamocený student stojící na obrovském nádvoří vztyčil vlajku. Den začal.

Konečně jsem se odhodal k účasti na nepovinném Protected Time, každá skupina má jiné téma, kterému se určitý časový úsek věnuje. Šel jsem na filozofii se Sarthakem, který mě znovu varoval, že je to hrozná nuda. Suploval nás náš učitel literatury, Číňan s akcentem, jaký se od jeho původu očekává. Zeptal se nás, co chceme dělat, protože se o naší hodině dozvěděl jen s hodinovým předstihem. Někdo řekl, že by ho zajímaly filozofie, předcházející nacismu. Na tabuli napsal jména: Kant, Hegel a Nietzsche. Jeho improvizovaný výklad byl skvělý, rozebral jejich základní ideje a všechno hezky vysvětlil, pak řekl, že musí jít a pustil nás o půl hodiny dřív. Připadá mi komické, že se Asiati ze státu jako Singapur zabývají evropskou filozofií tak dopodrobna, vlastně se učí i naši historii a na literatuře rozebírají naše knihy, nikoliv jejich. Přitom věřím, že jejich dědictví je s naším na srovnatelné, snad i vyšší úrovni.

Volnou hodinu před Writer´s Guild jsem strávil v knihovně, tentokrát v té druhé, která má asi čtyři patra nepřeberné množství oddělení a zákoutí. Křesla jsou měkká a je tam chládek, ideální pro odpočinek. Potkal jsem se s Hameem, ve skutečnosti se jmenuje Muhammad Hameem, nevěděl jsem, že je muslim, ale je mi to vlastně úplně jedno, fungující singapurský multikulturalismus mi pomohl zbavit se jakýchkoliv vědomých i nevědomých náboženských předsudků. Muslima ani muslimku tu člověk nepozná, všechny náboženské oděvy jsou ve škole zakázány. V Singapuru to šlo, u nás byl problém i s jedním šátkem.

Na Writer´s Guild jsme měli takový malý kurz non-fiction psaní. Pak jsme v malých skupinkách diskutovali o naší tvorbě, speciálně nějakých článcích, které jsme napsali.

Chtěl jsem se podívat, jak fungují Raffles Debaters. Mají šílené nasazení, scházejí se v pondělí a ve středu, vždy od pěti odpoledne do devíti večer. Dnes měli domací Raffles soutěž. Každý člověk na škole má jednu z pěti barev. Jedna barva tvoří školní segment, pak tým. Rozdělení je čistě náhodné a nemá žádné logické odůvodnění, segmenty pak proti sobě soutěží v různých aktivitách, stejně jako dnes. Vytvořili malé týmy, vždy dva na jednu místnost a diskutovali, či spíše řečnili, o cizoložství. V týmech byly všechny věkové kategorie, výjimečně i ti nejmenší hošíci, kterým mohlo být okolo deseti. Začalo to proslovem obhajujícím nějaké stanovisko, ostatní si dělali poznámky a následoval proslov člena soupeřícího družstva. V naší místnosti byli tři proti třem, všem bylo okolo osmnácti, až na jednoho desetiletého chlapečka, který se aktivně zapojoval a mluvil fakt hezky a chytře. Cizoložství, manželským problémům a rozvodům očividně rozuměl.

 

 

Singapur v obrazech, týden první

Ahoj!
Zdravím z překrásného Singapuru! Je tu teď půl deváté večer, ale venku je pořád přes dvacet stupňů, a tak jsem upřednostnila svůj klimatizovaný pokoj před večerní procházkou a konečně se dostala k napsaní článku. Původně jsem se chystala celý náš dosavadní pobyt popsat slovy, pak jsem si ale uvědomila, že už se toho velmi svědomitě ujal Pepa, a proto jsem se rozhodla, že ho radši doplním pár fotografiemi, které se mi naskupily v telefonu. Nakonec přidávám také několik náhodných faktů, které mě tu překvapily.

• Chybí mi tady nože, jí se tu zásadně vidličkou a lžící. Místo krájení jsme si tedy všichni adoptovali techniku "klování" lžící, ale není to ono. 
• V chemických laboratořích se zásadně nepoužívají ochranné pomůcky.
• Často nevím, zda na mě někdo mluví anglicky nebo čínsky.
• Ještě jsem nepotkala někoho, kdo by neměl instagram.
• Mám v pokoji brouky.
• Na ulicích tu chybí kočky. Vlastně všude chybí kočky. V centru proto vznikla kavárna, ve které zaplatíte 13$ a můžete se celou hodinu (!) mazlit s asi deseti exempláři přešlechtěných vykartáčovaných koček v pokoji, který vypadá jako obývák. Musíte ale počítat s tím, že se o ně budete dělit s dalšími padesáti zájemci.
• Všichni moji spolužáci s sebou nosí do školy plyšáky. Proč, to nevím. 
• Během pěti minut, co píšu tenhle článek, se venku zčistajasna strhla šílená bouřka, počasí je tu věru nevyzpytatelné. Nesnáší ho i sami Singapurci a je jejich oblíbeným tématem k rozhovoru.

Kýčovitý pohled na centrum Singapuru

Já a moji adoptivní spolužáci

Na Singapuru mám nejradši tu zeleň a barvy všude okolo...

Videa

Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu.
Zatímco Tina, Anička a Pepa budou popisovat každodenní dění na škole a mimo ni. Já se spíše pokusím vám naše dosavadní zážitky prezentovat formou videí, abyste měli i vizuální představu.
První krátké video je z naší cesty do Singapuru:

Druhé zobrazuje školní campus a atmosféru každodenního života na škole.

První týden na RI

6.4. - pondělí – první den

Vzbudil jsem se až ráno. Letěli jsme nad Indickým oceánem, nezvykle světlým, v porovnání s Atlantikem. Sem tam jsme míjeli malajské ostrůvky, zamlžené v tropickém oparu. Moře je tu úplně jiné než na severu. Žije. Proudí tudy obchodní lodě, tankery, malé rybářské loďky. I barva je živější.

Pevniny postupně přibývalo, minuli jsme Malajský polostrov. Pod námi byly pralesy, sem tam narušené mrtvými hnědými plochami, kde se něco těží. Ze Singapuru jsme toho z letadla moc neviděli, letiště je hned na pobřeží.

Letištní hala byla klimatizovaná, nic jsme nepoznali. Prošli jsme nepříjemnou pasovou kontrolou, které jsme odevzdali krátký formulář zabývající se tím, jestli jsme se v posledních šesti dnech nevyskytovali v Africe, nebo jestli jsme se v minulosti nepokusili vstoupit do Singapuru pod falešným jménem. Dole bylo červeným písmem napsáno, že za pašování drog je tu trest smrti.

Za zavazadlovou zónou už na nás čekala paní Vanessa Ho, mladá Singapuřanka, která má naši návštěvu na starosti. Angličtinou s lehkým asijským přízvukem nás seznámila s místnímí zvyklostmi. Dýško se v Singapuru nedává, lidi na to nejsou zvyklí a služby jsou stejně tak špatné, že by na něj nikdo ani nepomyslel. Neplive se na zem, nejí se v MHD, starší lidé se oslovují auntie a uncle.

Objednala nám taxi. Venku jsem se poprvé setkal s tropickým počasím. Bylo jako bych vstoupil do koupelny, kde se někdo hodinu před tím sprchoval vařící vodou. Dokonce se mi zamlžily brýle. Takovou vlhkost vzduchu jsem ještě nezažil.

Všechno ve městě je lemováno záhony květin, alejemi a další zelení. Je tu čisto a vzhledem k přísnosti trestů i bezpečno. Naše škola je podle ní kousek od centra, je to obrovský komplex budov, má mít okolo čtyř tisíc žáků.

Po ubytování nás seznámili s našimi buddies. Přišli jenom dva a nějaký třetí, který to má mít na starosti. Všichni tři byli minulý rok v Praze. Můj se jmenuje Sarthak a je to Ind, mám s ním trávit většinu svého času ve škole. Jsem rád, že má předměty dle mých požadavků – ekonomii, literaturu a General Paper. Matiku, fyziku a tělocvik budu muset nějak překousnout.

Ukázali nám školu, všechno je moderní, velké a honosné, k večeři nám dali nějaké asijské jídlo. Pak jsme si šli do obchodního centra vyměnit peníze a ochutnat jejich „úžasný“ bubble tea. V supermarketu jsme si koupili dragon fruit a vodu. Kohoutková by měla být nezávadná, ale pít se rozhodně nedá. Je teplá a přechlorovaná, vhodná tak k dezinfekci úst.

Po procházce jsme se vrátli na boarding house. Zítra nastupujeme do školy. Těším se.

7.4. - úterý

Vstali jsme brzy ráno. Na to, že máme úplně posunutý denní systém, jsem se probudil docela vyspaný. Šli jsme na společnou snídani, vlastně takový podivuhodný mix anglických a singapurských jídel – smažená bramborová placka, cereálie s mlékem, nechutně vypadající salám a vajíčka, k tomu nescafé nebo tousty s burákovým máslem a exoticky chutnající zelenou hmotou (citrus, cukr a něco na zahuštění).

Následovalo ranní shromáždění, které korigoval mužík stojící na balkóně, mluvící jako voják. Recitovalo se nějaké singapurské hluboké heslo (snad přísaha či slib) o tom, že jsou si všichni rovni a žijí v bezpečné skvělé demokratické zemi, nakonec zazněla hymna a všichni se vydali na hodiny.

Začali jsme tělocvikem – fotbalem, v tom vedru a dusnu to bylo ještě horší než obvykle. Naštěstí jsem byl v týmu, kde to nikdo nebral moc vážně a všichni se stejně jako já jen tak poflakovali. Zašpinili jsme se a zpotili. Šetří vodou, takže se po tělocviku nesprchují, očistili jsme se kousky toaleťáku a pokračovali na literaturu.

Některé lekce mají v malých třídách (tutorials) a některé v obrovských přednáškových sálech (lectures), na literatuře nás bylo okolo dvou set. Předmět se dělí na dvě sekce, vyučované různými učitely – viktoriánská literatura a Shakespeare.. Tentokrát to byla viktoriánská literatura. Připravila si prezentaci o Silasi Marnerovi od George Eliota. Charakterizovali jsme hlavní hrdiny.

Druhá hodina literatury byla v malé třídě. Rozebírali jsme monology v Hamletovi. Náš učitel je oblíbený zapálenec do svého předmětu. Bylo nás jen osm a seděli jsme v malém kroužku. Zapojoval i mě, přestože jsem Hamleta nečetl, stačila mu má znalost Krále Leara.

Ve fyzice jsme opět byli ve velké třídě o dvou stech lidech. Jeli jsme docela rychle, dělali jsme síly (ve fyzice jsou oproti nám dost pozadu). Budu si muset doplnit fyzikální terminologii v angličtině.

V matice všechno probírají v úplně jiném pořadí než my, už mají udělané logaritmy a faktoriály, momentálně dělají číselné řady a začínají funkce. Jinak je systém stejný jako u nás. Učitel vysvětlí látku a pak se na tabuli počítají příklady.

Oddechová byla až hodina Project work. Vypracovávají sociální projekty aplikovatelné pro Singapur. Berou to vážně, dnes jsme dělali testy, jaký typ skupinového pracovníka jsme, aby udělali co nejlepší kombinace studentů.

Skončili jsme krátce po třetí, oproti Keplerovi krásný čas. Šli jsme se podívat do města, včetně Duongova buddyho Jasdeepa, taktéž Inda a Simona, který má na starosti Aničku. Vystoupili jsme někde v centru, údajně nejdražší části Singapuru. Přibylo mrakodrapů a ulice byly trošku temnější, ovšem pořád plné stromů a kytek. Koupili jsme si místní specialitu – zmrzlinu v toustovém chlebu a podívali se na prezidentskou rezidenci. Pak jsme jeli metrem zpátky ke škole. „Konečně“ jsem zažil asijskou špičku, přede dveřma se tvoří fronty, ale nikdo se netlačí. Ujely nám dvě soupravy, než jsme se dostali dovnitř.

Dali jsme si večeři. Chtěl jsem zkusit muslimské halal jídlo, které vypadalo nejlíp, ale kuchař mi se zdviženým ukazovákem řekl, že je to jen pro muslimy. Náboženská diskriminace.

8.4. - středa

Už si pomalu zvykám na místní prostředí a klima. Spal jsem skoro celou noc, narozdíl od Duonga, který skoro celou noc nespal.

Snídaně byla zvláštní jako obvykle. Smažené kuřecí, vločky s bujónem a vláčný knedlík bych si asi normálně ráno nedal. Po ní následovalo shromáždění, které se pravděpodobně koná každý den. Celá škola se sejde pod malým balkónem, na kterém stojí pár „dozorců“, kteří to korigují a nadávají na lidi, kteří přišli pozdě. Potom oznámí události-novinky ze školy. Dnes oznámili úspěch jejich školního týmu. Rychle předčítali jména jeho členů a přede všemi, kterých mohlo být kolem několika tisíc, jim potřásli rukou a poblahopřáli. Všichni jsou hrozně motivovaní a obdivují ty, co mají dobré známky a nějaké úspěchy. Nepotkal jsem nikoho, který by na školu kašlal.

Shromáždění běželo rychle, na diktátorský pokyn, evokující hlas dozorce v severokorejském koncentráku, dali všichni ruce na srdce a přednesli slib. Pak v pozoru zazpívali hymnu. Všichni se v tu chvíli bez hnutí napřímí a nasadí vážný výraz. Další diktátorský pokyn všechno rozpustil.

Na přednášce nás učitel, nepříjemně vypadající Číňan okolo čtyřicítky, uvítal kázeňským proslovem. Podíval se na hodinky a řekl, že už jsme ztratili tři minuty tím, že žvaníme. Když se trousili pozdě příchozí, zintenzivněl. Styďte se za to, že jste pozadu za další třídou a začněte konečně tvrdě pracovat. Takhle to v životě nikam nedotáhnete! Pak přestal a přešel k výkladu, dělali jsme funkce, jako novou látku. Pravděpodobně se od nich očekává velká domácí práce, protože jsme za jednu přednášku udělali docela hodně. Je pravda, že se vůbec nezabývají kreslením grafů, většinu hodiny zabralo vysvětlování práce s jejich hi-tech kalkulačkami s velkou barevnou obrazovkou, která umí snad úplně všechno.

Přednáška ekonomie byla zajímavá, i když jsme probírali poměrně jasné věci. Typy konkurence na trhu, zisk a výrobní náklady... Na všechno máme mladé učitele mezi třícítkou a čtyřicítkou. Učitelka, přednášející, podala opravdu slušný výkon. Všichni jsou dobří řečníci a perfektně zvládají práci i se sálem o dvě stě lidech. Bohužel nezbývá čas na individuální přístup. Nikdo se dokonce ani neptá na rozšiřující věci, jako by byli všichni spokojení jen s tím, co se jim naservíruje. Na všechno mají booklety, které obsahují v podstatě všechno, co učitel říká. Během přednášky si jen zuřivě podtrhávají. Ale zdá se, že je to jen místní přístup, hloupí nejsou. Všemu rozumí, když dojde na nějakou kontrolní otázku, všichni odpoví správně, bojí se projevovat.

Na literatuře jsme v malém množství dělali viktoriánskou literaturu, opět Silase Marnera. Nedělají nic komplexního, dlouhé období se zabývají jen rozborem určitých děl. Ani bych se nedivil, kdyby udělali za celý rok jen Hamleta a tohle. Má to ale výhodu v tom, že se naučí s knihou pracovat do hloubky. Vědomosti by zapomněli a v podstatě si můžou všechno najít.

Středa je trochu kratší den, na závěr jsme měli předmět nazvaný Assembly. Celý ročník se sešel ve velké hale. Klasický úvod, „dozorce“ všem vynadal za to, že přišli pozdě. Nás se to netýkalo, museli jsme ale celou dobu běžet, je těžké se dostat z jednoho konce školy na druhý během pár minut. Těm, co přišli ještě později, nadával osobně, nazval bych to buzerací.

Všichni zatleskali, jelikož předstoupil ředitel, nazývaný „potato shape man“, a začal svůj půl hodinový proslov o tom, že máme být hrdí na to, že jsme z Raffles. Bylo to o motivaci, identitě a hlavně fandění. Byl znechucený tím, že byl na zápase školního týmu a lidé z Raffles nepřišli ve školních tričkách a nefandili. Úmyslně podporoval davové chování a emoce, jako z nějakého antiutopistického románu. Na závěr povolal prefekty, kteří se postavili na pódium a snažili se vyhecovat celý sál k hromadnému fandění. Bohužel se to povedlo, každý se cítí jako Rafflesian.

Odpoledne jsem šel na CCA Enterpreneurs, kde se studenti snaží vymyslet podnikatelské projekty. V týmech se účastní nějakých mezinárodních soutěží o nejúspěšnější byznys projekt. Zároven si je nějakým způsobem hodnotí. Dnešní projekt bohužel žádnou originalitou neoplýval. Někdo vymyslel, že by mohl prodávat kabelky z levnějších materálů. Pak se do něho ostatní pustili, učitelé se ho snažili nasměřovat správným směrem.

Po škole jsme se šli se Sarthakem podívat na nějaké kulturní centrum. Chtěli bychom zorganizovat „speak easy“ na singapurský způsob a potřebujeme k tomu prostory. Kulturní centrum stálo bohužel za nic, za všechno se tu platí velké peníze, dokonce i za rezervaci kavárny. Uvidíme, alespoň jsme si s ním hezky popovídali. V Singapuru je povinná vojenská docházka na dva roky. Naštěstí se necítí jako Singapuřan a plánuje přerušit svůj pobyt, aby ji nemusel podstoupit, na rozdíl od ostatních, s kterými jsem mluvil, ti se na službu vlasti dokonce těší.

Večeře byla o trochu lepší, na halal jsem si dneska netroufl. Jen jsem požádal o větší porci, kterou jsem nedostal. Jak jsou malí, tak toho moc nesní. Kolem desáté zazněl požární poplach. Museli jsme z našeho sedmého patra seběhnout dolů a pak až na hřiště na druhé straně areálu, kde nás všechny sečetli a pak nám vynadali za to, že někteří z nás jeli výtahem a že nám to zabralo 18 minut. Abychom se polepšili, čeká nás další. Byl jsem hrozně unavený, takže mě naštvali. 
 

9. 4. - čtvrtek

Na ranním assembly jsme představovali naši českou skupinu. Stáli jsme nahoře na balkóně, společně s místní studentskou „elitou“ a „dozorcem“, zodpovědným za kázeň. Konečně jsem celé to divadlo viděl zeshora. Stojí v uspořádaných řadách, čehož jsem si zprvu zezadu nevšiml. Muž s diktátorským hlasem, který vydává rozkazy, je vlastně jeden ze studentů, stojící na vyvýšeném můstku. Po vztyčení vlajky a zpívání hymny přišla řada na nás. Tína řekla něco krátce česky, jen aby to bylo pestřejší a Anička to „přeložila“ do angličtiny.

Celý ceremoniál vedl prezident studentského shromáždění. Oproti nám tu existuje hierarchie mezi studenty. Tady tenhle je asi úplně nejvýš, pod ním jsou prefekti, kteří mají motivovat ostatní k pilné práce a učení. Dál to přechází na třídy, zdá se , že mají nějaké třídní předsedy, kterých si váží a kterým jsou svěřovány zodpovědné úkoly.

Na hodině Civics přišel nějaký tým odborníků z Raffles Guidance Centre vyprávět o tom, co je to stres a jak se mu vyvarovat. Zdálo se mi to zbytečné, ale vzhledem ke studijnímu nasazení místních možná udeřili hřebíček na hlavičku. Doporučovali jim, aby v noci víc spali. Udělali krátký výzkum. Jen tři lidi spali okolo sedmi nebo osmi hodin. Zbytek, kolem čtyřiceti lidí, pět a míň. Mluví jen o tom, aby zvládli A-levels, mezinárodní-britská forma maturity, kterou budou psát až na konci příštího roku.

Na General Paper se učili, jak psát esej při A-levels, nějaká holka měla prezentaci o padesátém výročí existence Singapuru. Na matice jsme dělali číselné řady, které jsou pro mě úplně nové, budu se muset nějak chytnout. Ve fyzice jsme měli dvouhodinové laborky. Měřili jsme rychlost průtoku kapaliny, taková klasika. Ke všemu jsme měli moderní nové vybavení, jak je to tu běžné. Na poslední hodině ekonomie jsme opět probírali, jak psát eseje na A-levels. Naše učitelka je příjemná a ochotná, jako většina ostatních kantorů. Dokonce i „dozorce“ zodpovědný za kázeň se k nám ráno před projevem choval hezky a usmíval se na nás. Pravděpodobně se tak ale chovají jen k nám, kdybych byl z Raffles, tak bych si to asi nemyslel.

Odpoledne jsem se šel se Sarthakem projít po škole. Ještě jednou musím zopakovat, jak luxusně a moderně je všechno vybaveno. Mají tu obrovský plavecký bazén a ještě větší hřiště, velkou jídelnu, dokonce i zvonici, která ukazuje, kolik je hodin. Všechno řešeno do nejmenšího detailu, každá fontánka i každá rostlinka. Snad je to tím, že je v Singapuru málo místa a všechno se musí pořádně naplánovat. Mají obrovskou novou knihovnu, nábytek je z vyřezávaného masivu.. Snad půlka je věnována literatuře fikce – čínská, japonská... Obdivuji, že na ničem nebyla sebemenší známka poškození, ani škrábaneček. Všechny knížky byly jako by je zrovna koupili. Všichni lidi tady jsou z bohatých poměrů, ale věcí si umí vážit.

Pátek – 10.4.

Spal jsem snad jen čtyři hodiny. Pořád jsem se budil. Mají hrozně tenké zdi a je slyšet každý hluk z ulice a z vedlejších pokojů. Místní vzduch má však blahodárné účinky, takže jsem se docela držel na nohou. Assembly se nekonalo, protože bylo mokro a po dešti. Nevidím to jako logický důvod, ale nijak jsem ho nepostrádal. Jako první jsme měli přednášku matematiky, ve funkcích se zatím docela orientuji. Na následující fyzice mě to bavilo, sice jsme probírali jen dynamiku, ale bylo to podáno zajímavým způsobem. Na všechno mají prezentace, které ale oproti českému normálu perfektně fungují, videa se načítají okamžitě, každá animace je přesná, skoro dokonalá s technikou prostě nemají problém. V Project work jsem nemusel dělat nic, konzultovali své projekty. Do třídy jsem jim přinesl tatranky. Byli nadšení, hrozně jim to chutnalo. Je pravda, že místní sladkosti nestojí za nic.

Na GP jsme měli psát esej, dostali jsme se deset témat, nakonec jsem si vybral diskuzi výroku: Náboženství ztrácí ve světě svůj význam. Poprvé jsem si musel dávat pozor na to, co napíšu. Měl jsem strach být trochu ostrý nebo přímý. V Singapuru je náboženství docela ožehavé téma. A k tomu si myslím, že se tu určité názory nepřipouští, asi bych si musel dávat pozor i u dalších témat. Mají tu takovou zvláštní, dokonalou „demokracii“. V Raffles panuje diktatura. Mělo to mít 500-800 slov, byla na to hodina a půl, někteří šílenci napsali sedm stránek A4, já jen jednu a půl, přesto si myslím, že to stačilo.

Odpoledne jsem šel na Gavels Club, kde se učí rétoriku. Cítil jsem se líp než na Enterpreneurs. Asi šest lidí si připravilo proslov na vnímaní hudby. Někteří mluvili výborně, k tomu dostávali dobrou, smyslplnou kritiku a hodnocení od posluchačů. Do klubu chodí převážně místní elita, většinu z nich si pamatuju z ranních shromáždění. Druhá část byla ještě zajímavější. Zájemci se příhlásili, že by rádi mluvili, předstoupili před ostatní a někdo jim dal náhodné téma a oni museli udělat dobrý proslov.

Večer jsem šli na charity concert. Pořádá se jednou ročně. Zprvu se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem rozhodně nelitoval. Nikdy by mě nenapadlo, že je tu tolik profesionálních muzikantů a přednašečů. Bylo to v nějakém jejich art centru - velká, moderní hala, samozřejmě. Jako první vystoupili dvou hošíči – John and John, zahráli na piáno a předvedli pěvecký výkon, jako nějací masití zpěváci v opeře. Nechápu, jak se jim to povedlo s jejich asijskými tělíčky. Následovala spousta dalších kapel, někdy hráli hity a někdy vlastní tvorbu. Všechno bylo naprosto profesionální, prokládali to čtením vlastní poezie. Ta byla většinou kýčovitá, ale přednes byl úžašný. Byl to dramatický výkon, nedivil bych se, kdyby s tím vyhrávali světové soutěže.

Všechno mělo dokonalé provedení, ale chyběla tomu osobitost, něco vlastního. Měli na sobě hezké, slušné oblečení a podávali skvělé výkony. Ale jen přišli a zahráli. Uvaděči byli hrozně trapní, ale Singapurci, postrádající normální smysl pro humor, se tomu smáli. Ale jinak to byli skvělí řečníci. Při výstupu kapely na sebe všichni křičeli a povykovali, klidně přes celý sál. Normálně jsou zaražení a slušní, nedovedl jsem si to vysvětlit. Při závěrečné písni se jich půlka zvedla a šli tancovat před pódium. Komické bylo, že na sobě měli uniformy a v ruce jim chybělo pivo.

Trvalo to tři hodiny a skončilo v jedenáct večer. Na boarding housu máme být v deset. Potřebovali jsme speciální povolenky. I tak jsme se ale nemohli dostat dovnitř, zabralo to půl hodiny telefonování a vyřizování - místní akurátnost a byrokracie. Nakonec přišli na to, že nám naše povolenky vydala neoprávněná osoba a že byly neplatné. Naštěstí jenom řekli, že se příště máme obrátit na našeho boarding mastera.

11.4. - sobota – výlet po Singapuru

Volný den, konečně. Přesto nám to všechno pěkně a pečlivě naplánovali. Objevil se vedoucí našeho programu, šestnáctiletý student neurčitého jména připomínajícího něco jako „Leon“. Vypracoval náš denní program - v 8:30 jsme se měli sejít, prohlídky různých částí města byly naplánovány přesně na hodiny, snad i minuty, na závěr jsme se měli vrátit autobusem 402. Přidal i seznam věcí, které jsme si měli vzít s sebou. Takový místní, precizní způsob.

Simon a Leon přišli přesně v 8:30. Nevím, co je vedlo k tomu, že se nám rozhodli obětovat celý den. Snad povinnost, nebo místní slušnost? Místní jsou ochotní a příjemní, udělali pro nás cokoliv, to se musí nechat.

Začali jsme prohlídkou slavného Chinatown. Hlavní ulice potvrdila, že nejenom v Evropě je hlavní činností Číňanů prodej líbivých kravin a šuntů a dělání žrádla. Chinatown je jedna z tradičnějších čtvrtí Singapuru. Většina domů je historicky autentických (19. století), mrakodrapy se tyčí až pár metrů od nich, přes ulici. Dokonce nám domluvili organizovanou prohlídku, jako průvodkyně jsme měli místní Číňanky s angličtinou jako: „People was.“ vysloveno melodicky, zpěvavě, kdybych nerozuměl slovům, považoval bych to za čínštinu. Bohužel tak mluví skoro všichni. Zajistili nám malé občerstvení v podobě laksy – kelímek s nudlemi, vejci a rybími vnitřnostmi – osvěžující. Šli jsme do dvou chrámů - zapalování tyčinek, okuřování, věštění pomocí tahání tyčinek a chození v kruhu a zpívání. Nakonec jsme i poobědavali, jídla bylo dost, každý měl svůj talířek a nabíral si z toho, co nám přinesli. Slepičí pařáty mě nijak neuchvátily. Zašli jsme na tržiště, kde nám rozklepli kokos a dali slámku, pak jsem to zajedl čerstvým jackfruitem.

Jeli jsme na Raffles Place k řece, kde se mezi mrakodrapy skrývalo pár starých koloniálních budov. V dálce, jako pozadí další mrakodrapy, přes řeku pár starších můstků a na druhé straně park. Všude spousta květin a stromů. Kontrast mezi starým a novým se mi dokonce líbil, dodává to autentičnost a všechny mrakodrapy tady mají architektonickou úroveň.

Sešli jsme dolů do Marina Bay, pohled na zátoku a mrakodrapy v pozadí byl pro mě, jako Evropana neznajícího moderní bussiness města, fascinujicí. Pokračovali jsme dolů k moři, vlastně do skleněného nákupního centra. Bylo hrozné vedro a v každá budova má díky klimatizaci 18° C. Spotřeba musí být hrozná, obvzlášť v těch skleněných budovách.

V parčíku u moře jsem konečně poznal tropickou flóru, jako Alenka v říši divů. Úplně jiné barvy, vůně a tvary. Došli jsme až k moři, na zatravěnou střechu čističky a art centra. Pouštěli jsme draky, po boku slušného množství podobně zaujatých Asiatů. Užíval jsem si pohled na moře, plné obchodních lodí. Má to pro mě zvláštní atmosféru, miluju přístavy a velké obchodní lodě. Místní přístav je obrovský.

Cestou zpátky jsme se byli projít okolo Orchards, obchodní čtvrti. Mohlo být mezi osmou a devátou, Singapurci vyrazili za zábavou, tedy za nákupy. Prodírali jsme se davem lidí, ale pohled na noční velkoměsto stál za to.

PŘEDMĚTY

Aneb co tady vlastně studujeme a jak to tu funguje..?

Každý student si volí 4 předměty vyšší úrovně (H1), podle shodných kombinací předmětů je potom přidělen do třídy. Jeden ročník má cca 50 tříd. Ke svým čtyřem předmětům je každý povinnen navštěvovat hodiny General Paper, Project Work, PE (tělocvik) a CCAs (mimoškolní aktivita, např. judo, dobrovolnictví, atletika, biologická kroužek...). Každý z H1 předmětů se učí formou takzvaných Tutorials a Lectures, přičemž Tutorials jsou komorní hodiny, na kterých je přítomno cca 15 lidí (z jedné třídy) a Lectures jsou společné meziročníkové hodiny vedené v gigantických učebnách, na kterých učitel zpravidla mluví do mikrofonu.
Nám byly naše předměty přiděleny podle výběru našeho buddyho, většina z nás tak nakonec obdržela i jeden nebo dva předměty, které nám zrovna blízké nejsou.

Velká učebna na Lecure x Malá na Tutorial

Maths
Anička
Můj nejoblíbenější předmět! To, co se o asiatech říká, že jsou chodící kalkulačky, vůbec není pravda! Většina lidí v mojí třídě nesnáší matiku, jenom si slepě pamatují vzorečky, kterým nerozumí. Přesto jsou dost napřed, učíme se už diferenciace a integrály.
Tina
Hodiny matematiky mě bohužel spíše míjí, dosud se mi nepovedlo pochopit, co za látku se probírá, a tak se v tom spíše plácám a čekám na okamžik prozření.

Economy
Anička
Protože základní teorie probrali, tak jsem se zatím dozvěděla jenom jak psát eseje tak, abych dostala plný počet bodů v A levels (obdoba maturity)...

Physics

Literature
Tina
Literatura se tu učí úplně jinak než v česku, stejně jako na většinu předmětů mám dva učitele, s jedním, nejlegračnějším číňanem, kterého jsem kdy potkala, řádek po řádku probíráme Hamleta, ale je to zábavnější, než by se mohlo dát. S druhou profesorkou probíráme Viktoriánskou literaturu, ale hodiny jsou spíše nezáživné.

History
Tina
Dějepis jsem si po týdnu přibrala navíc ke svým čtyřem předmětům už jen proto, že jsem doufala, že mi překryje hodiny matematiky (tedy tam nebudu muset chodit), a taky proto, že jsem se nechala zlákat slibem souhrnné znalosti Jihoasijské historie. Později jsem zjistila, že Jižní Asii budeme probírat během Lectures a v Tutorials se budeme věnovat Studené válce. Hodiny týkající se Studené války vedené mladým nadšeným studentem historie jsou skvělé, Jihoasijské lectures mě příliš nenadchly. A ještě je mám místo pauzy na oběd.
Anička
Není to zrovna můj nejoblíbenější předmět, ale jinak se to od českých hodin dějepisu moc neliší

Chemistry
Tina
Na chemii mě nejvíce překvapilo, že se tu právě probírá látka, kterou jsme brali v prvním ročníku. Je ale příjemné si vše znovu zopakovat. Na laborkách mě profesor nenechává pracovat samotnou, neb to tak není uvedeno ve školním řádu. Většinu času tedy jen sedím a tupě zírám, občas pomůžu Alexovi něco navážit nebo umyju nádobí. Zajímavé je, že se tady neužívají žádné ochranné pomůcky, tedy pláště, brýle...
Anička
Lekce jsou poněkud nudné, jelikož učitelé jenom čtou z prezentací, zatímco si studenti podtrhávají poznámky, které dostávají vytištěné od školy. Laborky jsou ovšem velmi zajímavé. Každý má svou aparaturu, pomůcky, chemikálie a je vidět, že jsou zvyklí dělat pokusy samostatně.

Biology
Tina
Biology lectures jsou mým nejoblíbenějším předmětem, dopodrobna se zabýváme DNA a vždycky se na ně moc těším. Tutorials jsou trochu slabší, ale je možná je to tím, že se jedná o látku tak komplikovanou, že jsem ji ještě nestihla porozumět.

General Paper
Tina
Hodiny GP mám ráda, naše profesorka je moc milá a většinou se bavíme o Singapurských sociálních problémech.
Anička
Zbytečný předmět o ničem.

Project Work
Tina
Hodin PW vyloženě nesnáším, profesorka většinou polovinu času káže (většinou o budoucnosti, vlastně jde o neuvěřitelně umělý souhrn volně přístupných motivační řečí z youtube) a zbytek času nechá studenty ve skupinkách pracovat na samostatných projektech. Mě ale do skupinek vůbec nepočítá, a tak obvykle opět sedím a pozoruji ostatní, jak diskutují.
Anička
Zbytečný předmět o ničem.

Kdo jsme?

Jsme skupina čtyř studentů z druhého a třetího ročníku Gymnázia Jana Keplera v Praze. Příštích šest týdnů budeme trávit na stipendijním pobytu na prestižní gymnazijní škole Raffles Institution. Každý z nás obdržel sadu čtyř předmětů a jednoho Buddyho, který nás po škole provází a hlídá. 

ANIČKA

Předměty : Chemistry, Maths, History, Economics
Buddy : Zhuang Xun Heng

TINA

Předměty: Chemistry, Biology, Literature, Maths, History

Buddy: Alex Tan

PEPA

Předměty : Economy, Literature, Physics, Maths

Buddy : Sarthak Panwar

DUONG

Předměty : Biologie, Chemie, Ekonomie, Matematika
Buddy : Jasdeep Singh Hundal