40 DNÍ V SINGAPURU: Singapur v obrazech, týden druhý

S Aničkou jsme si udělaly výlet do Little India. Tolik barev na jednom místě!

Ahoj!

Je už skoro půlnoc a nemůžu spát. Za sedm a půl hodiny musím stát nastoupená v uniformě na ranním nástupu, vyslechnout si hymnu (jejíž melodie je natolik chytlavá, že si ji často broukám ještě u oběda, achjo) a odpřísáhnout si na demokratickou prosperující společnost (k tomu bych měla pár připomínek, při slově demokratická/svobodná se občas neubráním decentnímu odfrknutí si pod
vousy, ale o tom až příště). Potom mě čeká můj druhý nejodpornější den v týdnu, čtvrtek.

Čtvrtek je odporný hned z několika důvodů:
a) Končím v půl čtvrté.
b) Na oběd se dostanu až v půl třetí. Asi od půl desáté mi tedy bude (ostatně jako každý čtvrtek) v břiše kručet natolik, že si vysloužím udivené pohledy svých spolužáků. Jim se to směje, stihnou si skočit na svačinu, zatímco budu sedět na hodině Jihoasijského dějepisu (což je kapitola sama o sobě...)
c) Mám laborky z chemie. Je to čisté utrpení, protože tam nemohu dělat nic jiného, než sedět, tiše obzervovat a občas něco zahřát nad kahanem. Zahřívání nad kahanem není zrovna můj nejoblíbenější způsob trávení volného času, neb je v učebně cca čtyřicet stupňů, navíc se při práci s ohněm vypíná klimatizace. V podobných chvílích se mi zdá, že je se zkumavkou v ruce vesele štvitořící Alex velmi rád, že si mě na měsíc a půl uvázal na krk.

Abych ale nebyla takový škarohlíd (haha, po měsíci každodenní konverzace v ~~singlish~~ angličtině se při jakékoliv příležitostí použít češtinu se sentimentem sobě vlastním nadměrně často uchyluji k archaismům), mám alespoň jednu hodinu biologie. A taky jsem si zařídila, že si mohu místo určitých hodin matematiky chodit číst do knihovny...

Když už jsem zmínila ten sentiment... Čas tady utíká úplně jinak než doma. Týden uteče, ani nevím jak. To samé se bohužel nedá říct o většině vyučovacích hodin. Samotnou mě překvapuje, jak moc se těším zpátky do školy. Trochu tedy tuhnu hrůzou při představě, kolik dohánění na mě čeká, až se vrátím... Ale vlastně by mi vůbec nevadilo tady zůstat o měsíc déle - moc si to tady užívám, je tu nádherně, mám tu spoustu času dělat věci, které jindy nestíhám. Hodně čtu, každý den běhám, jím jenom jídlo, které mi chutná, chodím do přírody, na trhy, povídám si s místními... Už tři týdny jsem nebyla ve stresu. Chybí mi tedy nějaká disciplína a řád, zdá se mi, že jsem tu zlenivěla a úplně přestala přemýšlet, ale nepochybuji, že mě Kepler velmi brzy vrátí do starých kolejí. Představa, že si někdy v tuto chvíli za dva týdny budu balit kufry a pomalu vyrážet směrem zpátky domů, se mi teď zdá úplně... utopická. Jako bych s tímhle místem srostla. Mám pocit, že jsem tu odjakživa, zvykla jsem si na místní vlhký vzduch, na to, že je tu víc opic než koček, zvykla jsem si na nošení uniformy i na své potrhlé adoptivní spolužáky.
Ale... ještě je brzo na to, abych svůj pobyt rekapitulovala. Radši se teď pokusím usnout, neb je zítra Vegan thursday, a tak musím být čilá, abych zvládla Alexem organizovanou tour po místních podnicích (v Singapuru se totiž 99% společenských událostí točí kolem jídla).
Tak tedy dobrou noc/den a snad brzy naviděnou!