Dnes nás doprovázel jen Sarthak. Šli jsme na menší procházku podél staré
koloniální železniční tratě, původně spojující Singapur s
Malajsií. Pro její zastaralost a neužitečnost ji ale před čtyřmi
lety zrušili. Činí
se rychle, narazili jsme jen na posledních pár zbytků kolejí,
nechaných na památku.
Celá
trasa měla ještě takový upřímný,
rustikální nádech.
Narazili
jsme na jednu starou stanici, starou tak, že ji snad nikdy
neopravovali a před čtyřmi lety ji používali s velkým rizikem,
že padající strop pohřbí pár čekajících cestujících. Okolí
tratě
je pokryto tenkou vrstvou bujného pralesa. Travnatou, zelenou plochu
občas narušují ostrůvky červeného jílu.
Ušli jsme jen pár kilometrů, ale docela nás to odrovnalo. V
místních vedrech mám tak šestkrát nižší výkon než normálně.
V hawker centru jsme si dali oběd. Tentokrát malajskou pattayu,
snad. Skopové a rýže zabalené ve vajíčkové omeletě. Skopové
mám hrozně rád a tady ho mají na každém rohu. Hinduisté
nemůžou hovězí a muslimové vepřové, tak udělali docela chutný kompromis.
Nakoupili jsme pár džusů a kol na dnešní „party“ na pláži
a vydali se na opačnou starnu města. Na MRT stanici Eunos jsme se
potkali se Simonem. Akce se měla konat v East Coast parku, který má
na délku asi deset kilometrů, proto jsem na mapě označil víceméně
náhodné místo, vypadající dostupně. Máme slabý internet,
takže jsem neměl moc času na to vyhledávat všechny možné
kombinace autobusových spojení, aby to bylo výhodné pro všechny.
Nám se to místo najít pomohlo, ale Singapurci se ukázali jako
naprosto neschopní. Navigace v mobilu, kde jim šipka vždy ukazuje
správný směr, úplně vymazala jejich smysl pro orientaci. Divím
se, že ve škole trefí na záchod. Jejich znalost města je také
mizerná, pletou si směry v metru a většinou se ani nevyznají v
okolí jejich domu.
Po páté jsme začali dostávat zmatené telefonáty od lidí,
nacházejích se v různých částech parku. Pláž je hezká a moře
poměrně čisté, v Singapuru se ale koupou jen turisté nebo ti
největší drzouni. Mají tu problém i s tím, že se mi košile
pod mikinou při jejím svlékáním o tři centimetry zvedne a
odhalí kousek mých holých zad. Natožpak koupaní, při kterém je
člověk v podstatě úplně nahý. Nevím, z jakého náboženství
to mají, snad z islámu nebo nějaké zakrnělé formy křesťanství,
když jsem se ale odhodlal jít do vody, muselo být dost daleko od
Simona, který by to nikdy nedovolil. Hrstka lidí to vedro podobně
jako já nevydržela a šla do vody, nicméně se držela předpisů
a místo plavek se namočila i s tričkem a kalhotami. Naboženské
předpisy jsou tu cítit všude, na té samé pláži jsme narazili
na muslima, vyhrožujícího neopatrnému pejskaři, že jeho psovi
něco udělá. Psi jsou podle islámu nečistí, muslimové se jich
tedy nesmí dotýkat, proto je Singapur městem, kde na psa člověk
narazí jen výjimečně.
Po šesté hodině dorazili první lidé. Do školy sice chodí
včas, když ale nemusí, moc jim to nejde, leckdy předčí i
Jihoevropany. Nevěděli jsme, co si místní představují pod
slovem „party“, proto jsme se mírně obávali toho, co
očekávají. Nakonec jsme si ale vystačili s pár balíčky
brambůrek, džusem, kolou a šumivými bonbony. Někdo vzal bedničky
a karty, o zábavu bylo postaráno.
Večer se o pár stupňů ochladilo a začal foukat příjemný
mořský vánek. Mohli jsme si užívat krásný výhled na moře.
Celé východní pobřeží Singapuru je umělé, moře tu má tedy
hned u břehu velkou hloubků. Pár set metrů od nás se tedy
nacházela nekonečná řada lodí, čekajících, až bude v
přístavu volno. Místní přístav má z hlediska světového
obchodu strategický význam, pravděpodobně by potřeboval
rozšířit.
Nakonec dorazilo okolo dvaceti lidí, škoda, že už jsme akci
museli charakterizovat jako poslední a závěrečnou. Za týden to
tady opouštíme, nebude to lehké. Alespoň jsme se s našimi
kamarády a spolužáky příjemně, neformálně rozloučili.
Žádné komentáře:
Okomentovat