Těsně před soumrakem jsem s Duongem
dorazili na Esplanade, stanice metra poblíž Central Business District a
Marina Bay. Chtěli jsme si užít západ slunce ze střechy divadla,
postaveného ve tvaru symbolu Singapuru – durianu. Zabloudili jsme v
uličkách obchodního centra, takže jsme přišli až za tmy. I přesto byl
pohled úchvatný, před sebou jsme měli singapurské super-město, desítky
vkusně osvětlených mrakodrapů, ozdobených střídmými symboly bank, které v
nich sídlí, na pravé straně řeku a na levé straně moře a Marina Bay
Hotel, tři menší mrakodrapy nahoře spojené gigantických modelem lodi.
Vyhlídka byla zároveň zahradou, sloužící k odpočinku, což je místním
standartem, zahrady jsou všude, železobetonové centrum je zpestřeno a je
tak daleko příjemnější.
Prošli jsme se kolem pobřeží, přes řeku, až k těm nejvyšším budovám. Zblízka už tak úchvatné nebyly, nahoru se taky nedalo, jelikož jsou to většinou pouze kanceláře. Jednou z podzemních či nadzemních chodeb, plnící účel dalšího obchodního centra jsme došli až k Marina Bay Hotelu. Loď, vrchol budovy, je přístupná jen pro hosty hotelu. Stoupli jsme si k výtahu a čekali, až někdo pojede, s pár lidmi jsme se svezli do čtyřicátého sedmého patra, na kterém byly jen pokoje hotelu, vzali jsme to po požárním schodišti, dle odpadků a zatuchlého vzduchu ne moc často používaném, a za chvíli jsme byli na úplném vrcholu, v padesátém sedmém patře. Se svými batohy a kraťasy jsme se octli na party těch největších boháčů, naštěstí byla tma a ze všech táhl chlast. Tvářili jsme se suverenně a přirozeně a nikdo nám nevěnoval pozornost. Sem tam jsme s někým prohodili pár slov a užívali si úchvatný pohled na město pod námi. Škoda, že Marina Bay Hotel není zároveň nejvyšší budovou, přesto to stálo za to, takový úhel pohledu se naskýtá zřídka. Pod sebou jsme měli Gardens by the Bay, až tady mi došlo, že je to uměle vytvořená plocha, sebraná moři. Cítil jsem se trochu jako při přistávání v Dubaji, určitá podobnost mezi těmito dvěma městy existuje.
Zastavil nás člověk z ochranky, říkal, že bychom se měli vhodně obléct, když pak sklouzl pohledem na moje boty, úplně se vyděsil. Nějak jsme to zamluvili, ale bylo nám jasné, že bychom měli co nejrychleji zmizet. Během pár sekund jízdy výtahem jsme se octli v přízemí, dolů to šlo i bez čipu. Ještě jsme se prošli po přízemí hotelu, Duong se zajímal o stoly plné žrádla, které nás najednou obklopovali, dalo by se z toho něco vytěžit, když se ale takticky zeptal na cenu, musel říct že si musí zavolat a co nejrychleji jsme zmizeli.
Na pobřeží jsme shlédli světelně-vizuální představení. Do vzduchu pouštěli vodní kapky měnící se v páru a na nich promítali různé videa či obrazy, to vše kombinovali s hudbou, ohněm a bublinkami ve vzduchu, když mě to všechno obklopilo, na chvilku jsem té iluzi podlehl, mají to promyšlené. Pod celým městem je rozsáhlé podzemí, jednou z jeho částí jsme šli snad dvacet minut, než jsme se dostali na metro, které nám už od začátku ukazatele slibovaly.
Prošli jsme se kolem pobřeží, přes řeku, až k těm nejvyšším budovám. Zblízka už tak úchvatné nebyly, nahoru se taky nedalo, jelikož jsou to většinou pouze kanceláře. Jednou z podzemních či nadzemních chodeb, plnící účel dalšího obchodního centra jsme došli až k Marina Bay Hotelu. Loď, vrchol budovy, je přístupná jen pro hosty hotelu. Stoupli jsme si k výtahu a čekali, až někdo pojede, s pár lidmi jsme se svezli do čtyřicátého sedmého patra, na kterém byly jen pokoje hotelu, vzali jsme to po požárním schodišti, dle odpadků a zatuchlého vzduchu ne moc často používaném, a za chvíli jsme byli na úplném vrcholu, v padesátém sedmém patře. Se svými batohy a kraťasy jsme se octli na party těch největších boháčů, naštěstí byla tma a ze všech táhl chlast. Tvářili jsme se suverenně a přirozeně a nikdo nám nevěnoval pozornost. Sem tam jsme s někým prohodili pár slov a užívali si úchvatný pohled na město pod námi. Škoda, že Marina Bay Hotel není zároveň nejvyšší budovou, přesto to stálo za to, takový úhel pohledu se naskýtá zřídka. Pod sebou jsme měli Gardens by the Bay, až tady mi došlo, že je to uměle vytvořená plocha, sebraná moři. Cítil jsem se trochu jako při přistávání v Dubaji, určitá podobnost mezi těmito dvěma městy existuje.
Zastavil nás člověk z ochranky, říkal, že bychom se měli vhodně obléct, když pak sklouzl pohledem na moje boty, úplně se vyděsil. Nějak jsme to zamluvili, ale bylo nám jasné, že bychom měli co nejrychleji zmizet. Během pár sekund jízdy výtahem jsme se octli v přízemí, dolů to šlo i bez čipu. Ještě jsme se prošli po přízemí hotelu, Duong se zajímal o stoly plné žrádla, které nás najednou obklopovali, dalo by se z toho něco vytěžit, když se ale takticky zeptal na cenu, musel říct že si musí zavolat a co nejrychleji jsme zmizeli.
Na pobřeží jsme shlédli světelně-vizuální představení. Do vzduchu pouštěli vodní kapky měnící se v páru a na nich promítali různé videa či obrazy, to vše kombinovali s hudbou, ohněm a bublinkami ve vzduchu, když mě to všechno obklopilo, na chvilku jsem té iluzi podlehl, mají to promyšlené. Pod celým městem je rozsáhlé podzemí, jednou z jeho částí jsme šli snad dvacet minut, než jsme se dostali na metro, které nám už od začátku ukazatele slibovaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat