40 DNÍ V SINGAPURU: Pátý týden ve fotografiích

tykev.

Ahoj!
Nemůžu uvěřit tomu, že opravdu přišel čas, kdy píšu tyhle slova, ale... Za tři dny nasedám na letadlo nazpátek do Prahy. Nemůžu ale říct, že bych si to nějak zvlášť uvědomovala. Naštěstí. Zkrátím si teď večerní dlouhou chvíli alespoň matnou vzpomínkou na pátý týden v Singapuru.
Sama se divím, jak málo fotek jsem minulý týden vyfotila. Školní týden proběhl typicky v rytmu knihovna-biologie-oběd-knihovna-odpolední spánek-podvečerní procházka-večeře-běhání-spánek. V pátek večer jsem sama vyrazila do Little India, kde jsem si dala večeři v malém veganském bistru Veggie Cottage. Snažím se na blog jídlo příliš netahat, protože je mi jasné, že to ne každého zajímá, a také nechci působit dojmem, že tu nedělám nic jiného, než jím, ale na druhou stranu k Singapurské kultuře jídlo opravdu patří. Možná by se dokonce dalo říct, že Singapurská kultura jídlo je. Ráda bych o tom všem ještě napsala článek, zbyde-li čas. Každopádně, Veggie Cottage nezmiňuji jen proto, že jsem tam jedla nejlepší wonton nudle mého života, ale hlavně proto, že jsem tam strávila hodinu milým povídáním si s paní majitelkou. Bavily jsme se o poměrech v Singapuru, jejím (značně dobrodružném!) životě, podnikání, cílech... Zprvu jsem jí nevěřila, když mi řekla, že jí tahne na sedmdesát. Byla štíhlá, energická, neřekla bych jí více než pětapadesát let. Když jsem se jí ptala, jak to dělá, spiklenecky na mě mrkla a slíbila mi, že když budu jíst vegansky, čeká mě podobný osud, haha. Mimoto také slíbila, že mi ve středu nechá porci "chicken" rice na večeři, a tak se těším, že ji zítra zase uvidím!
Poté jsem se šla pěšky na tržnici Bugis, neodolala koupi durianu (prodavač mi potřásl rukou a srdečně mě vítal v Singapuru, snažila jsem se mu vysvětlit, že už tu nějakou dobu pobývám, ale jako obvykle, uměl pouze čínsky...) a musím říct, že jsem mu konečně přišla na chuť! Ze začátku mi připomínal podivnou sladkou cibuli, ale teď chutná spíš jako... vanilkový dort? Potom už jsem jen se sluchátky v uších chodila po městě, nastoupila na autobus a za hodinu a půl jsem "už" byla zpátky v Raffles (chtěla jsem ušetřit za metro a zapomněla na večerní špičku).
Následující den, sobota, byl snad můj nejlepší den v Singapuru. S Aničkou a našimi 'buddies', Alexem a Simonem, jsme se vydali do parku Punggol. Tam jsme si na hodinu půjčili kola a jezdili podél pobřeží. Bylo to super, svítilo sluníčko, povídali jsme si... Možná by byl můj dojem z celkové akce o něco lepší, kdyby mi po dvaceti minutách nepraskla pneumatika a nemusela jsem jít nazpátek hodinu a půl pěšky, typický... A taky jsem se možná mohla víc namazat, v životě jsem se takhle nespálila, ještě teď mi musí rukávy uniformy každé ráno ohrnovat Anička, protože nejsem schopná zvednout ruce nad úroveň ramen. Teď už je to lepší, včera mi (bio)spolužačka koupila (bio)aloe vera krém, a tak mám pořád ještě špetku naděje, že nepřiletím do Prahy červená jako.. krab.
Každopádně, poté, co se mi s hodinovým spožděním povedlo dotlačit kolo nazpátek do garáže, jsme si na chvíli šli sednout na pláž, která byla narozdíl od té, na které byli kluci, neupravená a neumělá, ale nakonec jsem za to byla ráda, byli jsme tam úplně sami. Alex pak odešel na řeč o divadle a svobodě řeči a já s Aničkou jsme byly pozvány k Simonovi domů, kde jsme většinu času hráli na klavír. Tedy, Anička a Simon hráli na klavír, já seděla a poslouchala, ale i tak to bylo moc fajn. Simonův tatínek nás odvezl na Orchard, kde jsme se rozdělily a šly nakupovat. Já odtamtud ale zase velmi rychle utekla, byla jsem úplně červená a všichni se za mnou na ulici otáčeli. Ale nevadí, za pobyt na pláži to určitě stálo!
Už mi zbývá poslední týden ve fotografiích, a potom už se zase uvidíme v Praze. Nebudu lhát, těším se. Singapur jsem si zamilovala, moc si to tu užívám, ale... doma je doma.