První týden na RI

6.4. - pondělí – první den

Vzbudil jsem se až ráno. Letěli jsme nad Indickým oceánem, nezvykle světlým, v porovnání s Atlantikem. Sem tam jsme míjeli malajské ostrůvky, zamlžené v tropickém oparu. Moře je tu úplně jiné než na severu. Žije. Proudí tudy obchodní lodě, tankery, malé rybářské loďky. I barva je živější.

Pevniny postupně přibývalo, minuli jsme Malajský polostrov. Pod námi byly pralesy, sem tam narušené mrtvými hnědými plochami, kde se něco těží. Ze Singapuru jsme toho z letadla moc neviděli, letiště je hned na pobřeží.

Letištní hala byla klimatizovaná, nic jsme nepoznali. Prošli jsme nepříjemnou pasovou kontrolou, které jsme odevzdali krátký formulář zabývající se tím, jestli jsme se v posledních šesti dnech nevyskytovali v Africe, nebo jestli jsme se v minulosti nepokusili vstoupit do Singapuru pod falešným jménem. Dole bylo červeným písmem napsáno, že za pašování drog je tu trest smrti.

Za zavazadlovou zónou už na nás čekala paní Vanessa Ho, mladá Singapuřanka, která má naši návštěvu na starosti. Angličtinou s lehkým asijským přízvukem nás seznámila s místnímí zvyklostmi. Dýško se v Singapuru nedává, lidi na to nejsou zvyklí a služby jsou stejně tak špatné, že by na něj nikdo ani nepomyslel. Neplive se na zem, nejí se v MHD, starší lidé se oslovují auntie a uncle.

Objednala nám taxi. Venku jsem se poprvé setkal s tropickým počasím. Bylo jako bych vstoupil do koupelny, kde se někdo hodinu před tím sprchoval vařící vodou. Dokonce se mi zamlžily brýle. Takovou vlhkost vzduchu jsem ještě nezažil.

Všechno ve městě je lemováno záhony květin, alejemi a další zelení. Je tu čisto a vzhledem k přísnosti trestů i bezpečno. Naše škola je podle ní kousek od centra, je to obrovský komplex budov, má mít okolo čtyř tisíc žáků.

Po ubytování nás seznámili s našimi buddies. Přišli jenom dva a nějaký třetí, který to má mít na starosti. Všichni tři byli minulý rok v Praze. Můj se jmenuje Sarthak a je to Ind, mám s ním trávit většinu svého času ve škole. Jsem rád, že má předměty dle mých požadavků – ekonomii, literaturu a General Paper. Matiku, fyziku a tělocvik budu muset nějak překousnout.

Ukázali nám školu, všechno je moderní, velké a honosné, k večeři nám dali nějaké asijské jídlo. Pak jsme si šli do obchodního centra vyměnit peníze a ochutnat jejich „úžasný“ bubble tea. V supermarketu jsme si koupili dragon fruit a vodu. Kohoutková by měla být nezávadná, ale pít se rozhodně nedá. Je teplá a přechlorovaná, vhodná tak k dezinfekci úst.

Po procházce jsme se vrátli na boarding house. Zítra nastupujeme do školy. Těším se.

7.4. - úterý

Vstali jsme brzy ráno. Na to, že máme úplně posunutý denní systém, jsem se probudil docela vyspaný. Šli jsme na společnou snídani, vlastně takový podivuhodný mix anglických a singapurských jídel – smažená bramborová placka, cereálie s mlékem, nechutně vypadající salám a vajíčka, k tomu nescafé nebo tousty s burákovým máslem a exoticky chutnající zelenou hmotou (citrus, cukr a něco na zahuštění).

Následovalo ranní shromáždění, které korigoval mužík stojící na balkóně, mluvící jako voják. Recitovalo se nějaké singapurské hluboké heslo (snad přísaha či slib) o tom, že jsou si všichni rovni a žijí v bezpečné skvělé demokratické zemi, nakonec zazněla hymna a všichni se vydali na hodiny.

Začali jsme tělocvikem – fotbalem, v tom vedru a dusnu to bylo ještě horší než obvykle. Naštěstí jsem byl v týmu, kde to nikdo nebral moc vážně a všichni se stejně jako já jen tak poflakovali. Zašpinili jsme se a zpotili. Šetří vodou, takže se po tělocviku nesprchují, očistili jsme se kousky toaleťáku a pokračovali na literaturu.

Některé lekce mají v malých třídách (tutorials) a některé v obrovských přednáškových sálech (lectures), na literatuře nás bylo okolo dvou set. Předmět se dělí na dvě sekce, vyučované různými učitely – viktoriánská literatura a Shakespeare.. Tentokrát to byla viktoriánská literatura. Připravila si prezentaci o Silasi Marnerovi od George Eliota. Charakterizovali jsme hlavní hrdiny.

Druhá hodina literatury byla v malé třídě. Rozebírali jsme monology v Hamletovi. Náš učitel je oblíbený zapálenec do svého předmětu. Bylo nás jen osm a seděli jsme v malém kroužku. Zapojoval i mě, přestože jsem Hamleta nečetl, stačila mu má znalost Krále Leara.

Ve fyzice jsme opět byli ve velké třídě o dvou stech lidech. Jeli jsme docela rychle, dělali jsme síly (ve fyzice jsou oproti nám dost pozadu). Budu si muset doplnit fyzikální terminologii v angličtině.

V matice všechno probírají v úplně jiném pořadí než my, už mají udělané logaritmy a faktoriály, momentálně dělají číselné řady a začínají funkce. Jinak je systém stejný jako u nás. Učitel vysvětlí látku a pak se na tabuli počítají příklady.

Oddechová byla až hodina Project work. Vypracovávají sociální projekty aplikovatelné pro Singapur. Berou to vážně, dnes jsme dělali testy, jaký typ skupinového pracovníka jsme, aby udělali co nejlepší kombinace studentů.

Skončili jsme krátce po třetí, oproti Keplerovi krásný čas. Šli jsme se podívat do města, včetně Duongova buddyho Jasdeepa, taktéž Inda a Simona, který má na starosti Aničku. Vystoupili jsme někde v centru, údajně nejdražší části Singapuru. Přibylo mrakodrapů a ulice byly trošku temnější, ovšem pořád plné stromů a kytek. Koupili jsme si místní specialitu – zmrzlinu v toustovém chlebu a podívali se na prezidentskou rezidenci. Pak jsme jeli metrem zpátky ke škole. „Konečně“ jsem zažil asijskou špičku, přede dveřma se tvoří fronty, ale nikdo se netlačí. Ujely nám dvě soupravy, než jsme se dostali dovnitř.

Dali jsme si večeři. Chtěl jsem zkusit muslimské halal jídlo, které vypadalo nejlíp, ale kuchař mi se zdviženým ukazovákem řekl, že je to jen pro muslimy. Náboženská diskriminace.

8.4. - středa

Už si pomalu zvykám na místní prostředí a klima. Spal jsem skoro celou noc, narozdíl od Duonga, který skoro celou noc nespal.

Snídaně byla zvláštní jako obvykle. Smažené kuřecí, vločky s bujónem a vláčný knedlík bych si asi normálně ráno nedal. Po ní následovalo shromáždění, které se pravděpodobně koná každý den. Celá škola se sejde pod malým balkónem, na kterém stojí pár „dozorců“, kteří to korigují a nadávají na lidi, kteří přišli pozdě. Potom oznámí události-novinky ze školy. Dnes oznámili úspěch jejich školního týmu. Rychle předčítali jména jeho členů a přede všemi, kterých mohlo být kolem několika tisíc, jim potřásli rukou a poblahopřáli. Všichni jsou hrozně motivovaní a obdivují ty, co mají dobré známky a nějaké úspěchy. Nepotkal jsem nikoho, který by na školu kašlal.

Shromáždění běželo rychle, na diktátorský pokyn, evokující hlas dozorce v severokorejském koncentráku, dali všichni ruce na srdce a přednesli slib. Pak v pozoru zazpívali hymnu. Všichni se v tu chvíli bez hnutí napřímí a nasadí vážný výraz. Další diktátorský pokyn všechno rozpustil.

Na přednášce nás učitel, nepříjemně vypadající Číňan okolo čtyřicítky, uvítal kázeňským proslovem. Podíval se na hodinky a řekl, že už jsme ztratili tři minuty tím, že žvaníme. Když se trousili pozdě příchozí, zintenzivněl. Styďte se za to, že jste pozadu za další třídou a začněte konečně tvrdě pracovat. Takhle to v životě nikam nedotáhnete! Pak přestal a přešel k výkladu, dělali jsme funkce, jako novou látku. Pravděpodobně se od nich očekává velká domácí práce, protože jsme za jednu přednášku udělali docela hodně. Je pravda, že se vůbec nezabývají kreslením grafů, většinu hodiny zabralo vysvětlování práce s jejich hi-tech kalkulačkami s velkou barevnou obrazovkou, která umí snad úplně všechno.

Přednáška ekonomie byla zajímavá, i když jsme probírali poměrně jasné věci. Typy konkurence na trhu, zisk a výrobní náklady... Na všechno máme mladé učitele mezi třícítkou a čtyřicítkou. Učitelka, přednášející, podala opravdu slušný výkon. Všichni jsou dobří řečníci a perfektně zvládají práci i se sálem o dvě stě lidech. Bohužel nezbývá čas na individuální přístup. Nikdo se dokonce ani neptá na rozšiřující věci, jako by byli všichni spokojení jen s tím, co se jim naservíruje. Na všechno mají booklety, které obsahují v podstatě všechno, co učitel říká. Během přednášky si jen zuřivě podtrhávají. Ale zdá se, že je to jen místní přístup, hloupí nejsou. Všemu rozumí, když dojde na nějakou kontrolní otázku, všichni odpoví správně, bojí se projevovat.

Na literatuře jsme v malém množství dělali viktoriánskou literaturu, opět Silase Marnera. Nedělají nic komplexního, dlouhé období se zabývají jen rozborem určitých děl. Ani bych se nedivil, kdyby udělali za celý rok jen Hamleta a tohle. Má to ale výhodu v tom, že se naučí s knihou pracovat do hloubky. Vědomosti by zapomněli a v podstatě si můžou všechno najít.

Středa je trochu kratší den, na závěr jsme měli předmět nazvaný Assembly. Celý ročník se sešel ve velké hale. Klasický úvod, „dozorce“ všem vynadal za to, že přišli pozdě. Nás se to netýkalo, museli jsme ale celou dobu běžet, je těžké se dostat z jednoho konce školy na druhý během pár minut. Těm, co přišli ještě později, nadával osobně, nazval bych to buzerací.

Všichni zatleskali, jelikož předstoupil ředitel, nazývaný „potato shape man“, a začal svůj půl hodinový proslov o tom, že máme být hrdí na to, že jsme z Raffles. Bylo to o motivaci, identitě a hlavně fandění. Byl znechucený tím, že byl na zápase školního týmu a lidé z Raffles nepřišli ve školních tričkách a nefandili. Úmyslně podporoval davové chování a emoce, jako z nějakého antiutopistického románu. Na závěr povolal prefekty, kteří se postavili na pódium a snažili se vyhecovat celý sál k hromadnému fandění. Bohužel se to povedlo, každý se cítí jako Rafflesian.

Odpoledne jsem šel na CCA Enterpreneurs, kde se studenti snaží vymyslet podnikatelské projekty. V týmech se účastní nějakých mezinárodních soutěží o nejúspěšnější byznys projekt. Zároven si je nějakým způsobem hodnotí. Dnešní projekt bohužel žádnou originalitou neoplýval. Někdo vymyslel, že by mohl prodávat kabelky z levnějších materálů. Pak se do něho ostatní pustili, učitelé se ho snažili nasměřovat správným směrem.

Po škole jsme se šli se Sarthakem podívat na nějaké kulturní centrum. Chtěli bychom zorganizovat „speak easy“ na singapurský způsob a potřebujeme k tomu prostory. Kulturní centrum stálo bohužel za nic, za všechno se tu platí velké peníze, dokonce i za rezervaci kavárny. Uvidíme, alespoň jsme si s ním hezky popovídali. V Singapuru je povinná vojenská docházka na dva roky. Naštěstí se necítí jako Singapuřan a plánuje přerušit svůj pobyt, aby ji nemusel podstoupit, na rozdíl od ostatních, s kterými jsem mluvil, ti se na službu vlasti dokonce těší.

Večeře byla o trochu lepší, na halal jsem si dneska netroufl. Jen jsem požádal o větší porci, kterou jsem nedostal. Jak jsou malí, tak toho moc nesní. Kolem desáté zazněl požární poplach. Museli jsme z našeho sedmého patra seběhnout dolů a pak až na hřiště na druhé straně areálu, kde nás všechny sečetli a pak nám vynadali za to, že někteří z nás jeli výtahem a že nám to zabralo 18 minut. Abychom se polepšili, čeká nás další. Byl jsem hrozně unavený, takže mě naštvali. 
 

9. 4. - čtvrtek

Na ranním assembly jsme představovali naši českou skupinu. Stáli jsme nahoře na balkóně, společně s místní studentskou „elitou“ a „dozorcem“, zodpovědným za kázeň. Konečně jsem celé to divadlo viděl zeshora. Stojí v uspořádaných řadách, čehož jsem si zprvu zezadu nevšiml. Muž s diktátorským hlasem, který vydává rozkazy, je vlastně jeden ze studentů, stojící na vyvýšeném můstku. Po vztyčení vlajky a zpívání hymny přišla řada na nás. Tína řekla něco krátce česky, jen aby to bylo pestřejší a Anička to „přeložila“ do angličtiny.

Celý ceremoniál vedl prezident studentského shromáždění. Oproti nám tu existuje hierarchie mezi studenty. Tady tenhle je asi úplně nejvýš, pod ním jsou prefekti, kteří mají motivovat ostatní k pilné práce a učení. Dál to přechází na třídy, zdá se , že mají nějaké třídní předsedy, kterých si váží a kterým jsou svěřovány zodpovědné úkoly.

Na hodině Civics přišel nějaký tým odborníků z Raffles Guidance Centre vyprávět o tom, co je to stres a jak se mu vyvarovat. Zdálo se mi to zbytečné, ale vzhledem ke studijnímu nasazení místních možná udeřili hřebíček na hlavičku. Doporučovali jim, aby v noci víc spali. Udělali krátký výzkum. Jen tři lidi spali okolo sedmi nebo osmi hodin. Zbytek, kolem čtyřiceti lidí, pět a míň. Mluví jen o tom, aby zvládli A-levels, mezinárodní-britská forma maturity, kterou budou psát až na konci příštího roku.

Na General Paper se učili, jak psát esej při A-levels, nějaká holka měla prezentaci o padesátém výročí existence Singapuru. Na matice jsme dělali číselné řady, které jsou pro mě úplně nové, budu se muset nějak chytnout. Ve fyzice jsme měli dvouhodinové laborky. Měřili jsme rychlost průtoku kapaliny, taková klasika. Ke všemu jsme měli moderní nové vybavení, jak je to tu běžné. Na poslední hodině ekonomie jsme opět probírali, jak psát eseje na A-levels. Naše učitelka je příjemná a ochotná, jako většina ostatních kantorů. Dokonce i „dozorce“ zodpovědný za kázeň se k nám ráno před projevem choval hezky a usmíval se na nás. Pravděpodobně se tak ale chovají jen k nám, kdybych byl z Raffles, tak bych si to asi nemyslel.

Odpoledne jsem se šel se Sarthakem projít po škole. Ještě jednou musím zopakovat, jak luxusně a moderně je všechno vybaveno. Mají tu obrovský plavecký bazén a ještě větší hřiště, velkou jídelnu, dokonce i zvonici, která ukazuje, kolik je hodin. Všechno řešeno do nejmenšího detailu, každá fontánka i každá rostlinka. Snad je to tím, že je v Singapuru málo místa a všechno se musí pořádně naplánovat. Mají obrovskou novou knihovnu, nábytek je z vyřezávaného masivu.. Snad půlka je věnována literatuře fikce – čínská, japonská... Obdivuji, že na ničem nebyla sebemenší známka poškození, ani škrábaneček. Všechny knížky byly jako by je zrovna koupili. Všichni lidi tady jsou z bohatých poměrů, ale věcí si umí vážit.

Pátek – 10.4.

Spal jsem snad jen čtyři hodiny. Pořád jsem se budil. Mají hrozně tenké zdi a je slyšet každý hluk z ulice a z vedlejších pokojů. Místní vzduch má však blahodárné účinky, takže jsem se docela držel na nohou. Assembly se nekonalo, protože bylo mokro a po dešti. Nevidím to jako logický důvod, ale nijak jsem ho nepostrádal. Jako první jsme měli přednášku matematiky, ve funkcích se zatím docela orientuji. Na následující fyzice mě to bavilo, sice jsme probírali jen dynamiku, ale bylo to podáno zajímavým způsobem. Na všechno mají prezentace, které ale oproti českému normálu perfektně fungují, videa se načítají okamžitě, každá animace je přesná, skoro dokonalá s technikou prostě nemají problém. V Project work jsem nemusel dělat nic, konzultovali své projekty. Do třídy jsem jim přinesl tatranky. Byli nadšení, hrozně jim to chutnalo. Je pravda, že místní sladkosti nestojí za nic.

Na GP jsme měli psát esej, dostali jsme se deset témat, nakonec jsem si vybral diskuzi výroku: Náboženství ztrácí ve světě svůj význam. Poprvé jsem si musel dávat pozor na to, co napíšu. Měl jsem strach být trochu ostrý nebo přímý. V Singapuru je náboženství docela ožehavé téma. A k tomu si myslím, že se tu určité názory nepřipouští, asi bych si musel dávat pozor i u dalších témat. Mají tu takovou zvláštní, dokonalou „demokracii“. V Raffles panuje diktatura. Mělo to mít 500-800 slov, byla na to hodina a půl, někteří šílenci napsali sedm stránek A4, já jen jednu a půl, přesto si myslím, že to stačilo.

Odpoledne jsem šel na Gavels Club, kde se učí rétoriku. Cítil jsem se líp než na Enterpreneurs. Asi šest lidí si připravilo proslov na vnímaní hudby. Někteří mluvili výborně, k tomu dostávali dobrou, smyslplnou kritiku a hodnocení od posluchačů. Do klubu chodí převážně místní elita, většinu z nich si pamatuju z ranních shromáždění. Druhá část byla ještě zajímavější. Zájemci se příhlásili, že by rádi mluvili, předstoupili před ostatní a někdo jim dal náhodné téma a oni museli udělat dobrý proslov.

Večer jsem šli na charity concert. Pořádá se jednou ročně. Zprvu se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem rozhodně nelitoval. Nikdy by mě nenapadlo, že je tu tolik profesionálních muzikantů a přednašečů. Bylo to v nějakém jejich art centru - velká, moderní hala, samozřejmě. Jako první vystoupili dvou hošíči – John and John, zahráli na piáno a předvedli pěvecký výkon, jako nějací masití zpěváci v opeře. Nechápu, jak se jim to povedlo s jejich asijskými tělíčky. Následovala spousta dalších kapel, někdy hráli hity a někdy vlastní tvorbu. Všechno bylo naprosto profesionální, prokládali to čtením vlastní poezie. Ta byla většinou kýčovitá, ale přednes byl úžašný. Byl to dramatický výkon, nedivil bych se, kdyby s tím vyhrávali světové soutěže.

Všechno mělo dokonalé provedení, ale chyběla tomu osobitost, něco vlastního. Měli na sobě hezké, slušné oblečení a podávali skvělé výkony. Ale jen přišli a zahráli. Uvaděči byli hrozně trapní, ale Singapurci, postrádající normální smysl pro humor, se tomu smáli. Ale jinak to byli skvělí řečníci. Při výstupu kapely na sebe všichni křičeli a povykovali, klidně přes celý sál. Normálně jsou zaražení a slušní, nedovedl jsem si to vysvětlit. Při závěrečné písni se jich půlka zvedla a šli tancovat před pódium. Komické bylo, že na sobě měli uniformy a v ruce jim chybělo pivo.

Trvalo to tři hodiny a skončilo v jedenáct večer. Na boarding housu máme být v deset. Potřebovali jsme speciální povolenky. I tak jsme se ale nemohli dostat dovnitř, zabralo to půl hodiny telefonování a vyřizování - místní akurátnost a byrokracie. Nakonec přišli na to, že nám naše povolenky vydala neoprávněná osoba a že byly neplatné. Naštěstí jenom řekli, že se příště máme obrátit na našeho boarding mastera.

11.4. - sobota – výlet po Singapuru

Volný den, konečně. Přesto nám to všechno pěkně a pečlivě naplánovali. Objevil se vedoucí našeho programu, šestnáctiletý student neurčitého jména připomínajícího něco jako „Leon“. Vypracoval náš denní program - v 8:30 jsme se měli sejít, prohlídky různých částí města byly naplánovány přesně na hodiny, snad i minuty, na závěr jsme se měli vrátit autobusem 402. Přidal i seznam věcí, které jsme si měli vzít s sebou. Takový místní, precizní způsob.

Simon a Leon přišli přesně v 8:30. Nevím, co je vedlo k tomu, že se nám rozhodli obětovat celý den. Snad povinnost, nebo místní slušnost? Místní jsou ochotní a příjemní, udělali pro nás cokoliv, to se musí nechat.

Začali jsme prohlídkou slavného Chinatown. Hlavní ulice potvrdila, že nejenom v Evropě je hlavní činností Číňanů prodej líbivých kravin a šuntů a dělání žrádla. Chinatown je jedna z tradičnějších čtvrtí Singapuru. Většina domů je historicky autentických (19. století), mrakodrapy se tyčí až pár metrů od nich, přes ulici. Dokonce nám domluvili organizovanou prohlídku, jako průvodkyně jsme měli místní Číňanky s angličtinou jako: „People was.“ vysloveno melodicky, zpěvavě, kdybych nerozuměl slovům, považoval bych to za čínštinu. Bohužel tak mluví skoro všichni. Zajistili nám malé občerstvení v podobě laksy – kelímek s nudlemi, vejci a rybími vnitřnostmi – osvěžující. Šli jsme do dvou chrámů - zapalování tyčinek, okuřování, věštění pomocí tahání tyčinek a chození v kruhu a zpívání. Nakonec jsme i poobědavali, jídla bylo dost, každý měl svůj talířek a nabíral si z toho, co nám přinesli. Slepičí pařáty mě nijak neuchvátily. Zašli jsme na tržiště, kde nám rozklepli kokos a dali slámku, pak jsem to zajedl čerstvým jackfruitem.

Jeli jsme na Raffles Place k řece, kde se mezi mrakodrapy skrývalo pár starých koloniálních budov. V dálce, jako pozadí další mrakodrapy, přes řeku pár starších můstků a na druhé straně park. Všude spousta květin a stromů. Kontrast mezi starým a novým se mi dokonce líbil, dodává to autentičnost a všechny mrakodrapy tady mají architektonickou úroveň.

Sešli jsme dolů do Marina Bay, pohled na zátoku a mrakodrapy v pozadí byl pro mě, jako Evropana neznajícího moderní bussiness města, fascinujicí. Pokračovali jsme dolů k moři, vlastně do skleněného nákupního centra. Bylo hrozné vedro a v každá budova má díky klimatizaci 18° C. Spotřeba musí být hrozná, obvzlášť v těch skleněných budovách.

V parčíku u moře jsem konečně poznal tropickou flóru, jako Alenka v říši divů. Úplně jiné barvy, vůně a tvary. Došli jsme až k moři, na zatravěnou střechu čističky a art centra. Pouštěli jsme draky, po boku slušného množství podobně zaujatých Asiatů. Užíval jsem si pohled na moře, plné obchodních lodí. Má to pro mě zvláštní atmosféru, miluju přístavy a velké obchodní lodě. Místní přístav je obrovský.

Cestou zpátky jsme se byli projít okolo Orchards, obchodní čtvrti. Mohlo být mezi osmou a devátou, Singapurci vyrazili za zábavou, tedy za nákupy. Prodírali jsme se davem lidí, ale pohled na noční velkoměsto stál za to.