Pár fragmentů z 2. a 3. týdne našeho pobytu

13.4. - pondělí - Writer´s Guild

Odpoledne jsem šel na Writer´s Guild, místní klub kreativního psaní. Vzal mě tam malajský Ind Hameem, který se účastnil návštěvy Singapurců v Praze. Náplň Writer´s Guild se mi bez jakýchkoliv námitek líbí. CCA je organizována studenty, kteří úspěšně prošli výběrovým řízením, na kterém museli prokázat své spisovatelské schopnosti a nadšení pro činnost.

Během předchozích sezení probírali různé styly psaní (detektivky, scifi...) a teorii, dnes si poprvé přinesli svá díla. Kromě mě tam bylo 24 studentů, každý něco měl, někdo celé štosy básní, někdo povídky. V malých skupinkách jsme si své výtvory navzájem hodnotili. Odvážlivci potom přede všemi přednesli to, co napsali a nakonec to bylo zkritizováno hromadně. Našla se spousta obdivuhodných recitátorů a řečníků. Práce byly trochu běžnější, ale přesto nebyly úplně mainstreamové. Hameem se zabývá biblickou tématikou a píše básně se starozákonními motivy. Další Ind napsal lehce kritickou, satirickou báseň o Singapuru. První člověk, ironizující místní režim, kterého jsem na RI viděl.
Studenti RI se po škole mohou rozvíjet snad ve všech oblastech. Mají na výběr ze 70 různých CCA´s, od  kanoistiky až po čínský orchestr. Velkou část roku se věnují soutěžním aktivitám. Škola jim často pomůže se prosadit, v případě Writer´s Guild jim dokonce zajistí zveřejnění jejich prací, v podobě sborníku "Anthology", obasujícím práce členů klubu.

16.4. - čtvrtek - Little India 

Čtvrtek je jedním z mála dnů, kdy mám odpoledne volno. Projel jsem se metrem do Little India, dalšího barevného ostrůvku v šedi místních mrakodrapů. Není to ghetto, všichni se můžou svobodně pohybovat tam a zpět, mnozí však vypadají na to, že to neudělali léta. Ulicemi čpí kari, silniční provoz je o trochu divočejší, auta starší a asijštější, kanály a popelnice smradlavější, obchodníci tmavší a neuprosnější. V žáru odpoledního slunce jsem si nemohl vychutnat každý pohled, nic ale nebylo krásné jako jednotka, jen to navazovalo na to další, vytvořilo řetězec a nakonec celek, malou Indii v centru Singapuru, vyplněnou pochybnými obchůdky s věcmi kýčovitými, náboženskými či praktickými. Kdyby člověka levné nakupování omrzelo, stačí počkat a seběhne se na něho tlupa vháněčů do restaurací. Je tu i jiná možnost, zajít do nějakého menšího stánku, kde mu jídlo dají do ruky, kterou si ho může taky po vzoru místních sníst, nevadí, že je to třeba rýže s mastnou omáčkou. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav.

Když jsem tak bloudil postranními uličkami, vzpomněl jsem si na Siddhártu. Domy tu začínají připomínat slamy, dole je obchůdek a nahoře se bydlí. Na ulici posedávají majitelé, popíjejí čaj nebo se jen tak spokojeně dívají. V jednom menším tržisti jsem se snažil usmlouvat cenu ananasu ze dvou dolarů na jeden a padesát centů. Prodavač mi řekl, že je kupuje jen za 1,70 a jeho činí jen 30 centů. Pocítil jsem hrozně silnou empatii, jeho oči vyřazovali pokorný lesk, jaký člověk vidí snad jen na obrázcích svatých. Bavili jsme se jen o ananasech. Kupují je od velko-prodejců, kteří je sklízí někde v Malajsii. Pak jsme se rozloučili, zanechal mi daleko víc, než jen ananas, který jsem si odnesl v batohu. Nedovedl bych být tak krásně skromný.

18.4. - sobota - Výlet

 

Tradiční sobotní výlet. Leon a Gabriel nás vyzvedli přesně v 8:30. Popojeli jsme jen pár stanic metrem a byli jsme v místní botanické zahradě. Je to takový velký park, vyplněný podivnými stromy a rostlinami, mezi kterými se probíhají zakrslí varani (nebo přerostlé ještěrky). Udělali jsme si malou procházku, bylo to úžasné, mám rád i naše severské botanické zahrady, ale tady potřebují skleníky jen na smrky a kapradí. Všechno ostatní tu roste přirozeně, takže to je vlastně spíš jakýsi udržovaný les, ve kterém jsou cestičky, značky a naaranžované photospoty.

V mezifázi jsme si udělali piknik, na který přišel i Sarthak, dali jsme si ovoce a roztopené čokoládové sušenky, hráli jsme karty a poslouchali nějaké hity z jejich hi-tech mobilů. Asi třikrát jsme se museli přesunout do stále se zmenšujícího stínu, na přímém slunci se nedá vydržet moc dlouho. Zchladili jsme se až v klimatizovaných sklenících, kde jsme si připomněli, jak vypadá les mírného pásu.

Potom jsme sjeli do Harbourfrontu, na pobřeží ostrova. Jako vždy jsme museli projít obchodním centrem, než jsme se dostali nahoru na střechu budovy s výhledem na okolí, tentokrát na ostrov Sentosa. Je na něm zábavní park, s kopií nějakého hradu, ptal jsem se Sarthaka, co to je. Cítil jsem k tomu něco hrozně blízkého, protože to vypadalo evropsky, realita mě docela zklamala. Ve Food Republic, obrovské žrádelně, jídelna je slabý výraz, jsme si dali oběd. Všechno vypadalo imitovaně a uměle krásně, ale jídlo bylo skvělé - před očima mi osmahli nudle, krevety a zeleninu.

Z plánované návštěvy Sentosy nějak sešlo, takže jsme jeli do trhovecké čtvrti Bugisu, která leží na rozhraní bohatého super-města a běžnějších čtvrtí. Konečně jsme si koupili pár kousků durianu. Už chápu, proč se mě všichni místní nejistě ptali, jestli jsem ho už ochutnal. V podstatě to bylo něco odporného, páchlo to jako siřičitá minerální voda a taky to tak chutnalo, ale třeba je to jako s olivami.

Postupně jsme se přes nudnou, nepěknou část města dostávali do bloku domků nazývaného hipster´s street nebo hispter´s cafes. Jsou to většinou starší, dvoupodlažní domky, zajímavé na nich je to, že v názvu obsahují slovo hipster a že jsou učelně posprejované, na Singapur něco neuvěřitelně odvážného. Bylo hezké se konečně projít po části města, kde na vás na každém kroku nemíří deset kamer a netlačíte se davem lidí. Byl to taková oddech po celém dnu.

Hned vedle začíná arabská čtvrť s největší mešitou v Singapuru, Sultan Mosque. Další stereotyp se potvrdil, všude prodávali kebab a koberce. S Duongem jsme se zuli a zašli do mešity, zrovna měli nějaké modlitby, takže jsme se dostali jen do zadní částí. Chvilku jsme se zaujatě dívali, až za námi přišel menší postarší Arab, který se nám potřásl rukou, zároveň se slušně omluvil, že nemůžeme pokračovat dál, ale že když počkáme, tak nás snad i provede, jestli jsem jeho angličtině správně rozuměl.

Nepočkali jsme, ostatní jsme nechali jít a šli jsme se s Jasdeepem projít kousek dál do města, směrem City Business District. Mezi mrakodrapy tu dokonce existuje něco jako centrum. Je tu budova soudu, před ní park a u ní dvě další staré koloniální budovy. Sešli jsme k řece, která je prý fakt řeka, a ne záliv. Bylo to v době západu slunce, kolem řeky ještě zbyla řada dvoupodlažních domků, hned za ní ale byly nejvyšší mrakodrapy Singapuru. Slunce odrážející se o skleněné budovy v pozadí, lámající se o řadu domků a odrážející se ve vodě, vytvářelo neuvěřitelné panorama. Po dnu stráveném chození jsme si sedli a užívali si to. Po čase jsme se vrátili domů, vysílení celodenním výletem.

 

20.4. pondělí - Protected Time, Writer´s Guild a Raffles Debaters

 

Pondělí je jediným dnen, kdy se nekoná assemly, přesto v 8:30 pustili z reprodoktorů hymnu a osamocený student stojící na obrovském nádvoří vztyčil vlajku. Den začal.

Konečně jsem se odhodal k účasti na nepovinném Protected Time, každá skupina má jiné téma, kterému se určitý časový úsek věnuje. Šel jsem na filozofii se Sarthakem, který mě znovu varoval, že je to hrozná nuda. Suploval nás náš učitel literatury, Číňan s akcentem, jaký se od jeho původu očekává. Zeptal se nás, co chceme dělat, protože se o naší hodině dozvěděl jen s hodinovým předstihem. Někdo řekl, že by ho zajímaly filozofie, předcházející nacismu. Na tabuli napsal jména: Kant, Hegel a Nietzsche. Jeho improvizovaný výklad byl skvělý, rozebral jejich základní ideje a všechno hezky vysvětlil, pak řekl, že musí jít a pustil nás o půl hodiny dřív. Připadá mi komické, že se Asiati ze státu jako Singapur zabývají evropskou filozofií tak dopodrobna, vlastně se učí i naši historii a na literatuře rozebírají naše knihy, nikoliv jejich. Přitom věřím, že jejich dědictví je s naším na srovnatelné, snad i vyšší úrovni.

Volnou hodinu před Writer´s Guild jsem strávil v knihovně, tentokrát v té druhé, která má asi čtyři patra nepřeberné množství oddělení a zákoutí. Křesla jsou měkká a je tam chládek, ideální pro odpočinek. Potkal jsem se s Hameem, ve skutečnosti se jmenuje Muhammad Hameem, nevěděl jsem, že je muslim, ale je mi to vlastně úplně jedno, fungující singapurský multikulturalismus mi pomohl zbavit se jakýchkoliv vědomých i nevědomých náboženských předsudků. Muslima ani muslimku tu člověk nepozná, všechny náboženské oděvy jsou ve škole zakázány. V Singapuru to šlo, u nás byl problém i s jedním šátkem.

Na Writer´s Guild jsme měli takový malý kurz non-fiction psaní. Pak jsme v malých skupinkách diskutovali o naší tvorbě, speciálně nějakých článcích, které jsme napsali.

Chtěl jsem se podívat, jak fungují Raffles Debaters. Mají šílené nasazení, scházejí se v pondělí a ve středu, vždy od pěti odpoledne do devíti večer. Dnes měli domací Raffles soutěž. Každý člověk na škole má jednu z pěti barev. Jedna barva tvoří školní segment, pak tým. Rozdělení je čistě náhodné a nemá žádné logické odůvodnění, segmenty pak proti sobě soutěží v různých aktivitách, stejně jako dnes. Vytvořili malé týmy, vždy dva na jednu místnost a diskutovali, či spíše řečnili, o cizoložství. V týmech byly všechny věkové kategorie, výjimečně i ti nejmenší hošíci, kterým mohlo být okolo deseti. Začalo to proslovem obhajujícím nějaké stanovisko, ostatní si dělali poznámky a následoval proslov člena soupeřícího družstva. V naší místnosti byli tři proti třem, všem bylo okolo osmnácti, až na jednoho desetiletého chlapečka, který se aktivně zapojoval a mluvil fakt hezky a chytře. Cizoložství, manželským problémům a rozvodům očividně rozuměl.