Speak Easy 2 + život obyčejného imigranta z Číny

    Na událost Speak Easy se nám na Facebooku a Couchsurfingu přidalo okolo dvaceti lidí, když jsme s předstihem dorazili do kavárny, byla plná, kromě dvou stolů. S Duongem a Sarthakem jsme se tam nějak vmáčkli a vyčkávali příchodu ostatních.
    Přišel Indonésanoněmec, takže jsme konverzovali německy, pak přišel Číňan, který se chtěl zlepšit v angličtině. Byl to obyčejný dělník, o to zajímavější diskuze to však byla. Do Singapuru přišel před rokem a momentálně pracuje na stavbě nového metra. Šestnácthodinové směny má na denním pořádku, kontroluje, jestli jsou kolejnice správně usazeny. Když není co na práci, dají mu volno, to se však moc často nestává. Šel z práce a vypadal znaveně, jeho vyhlídky tady nejsou nijak velké, už by se chtěl vrátit do Číny. Má jen dočasné vízum. Každou chvíli musí jezdit přes most do Malajsie, aby mu ho prodloužili. Dělníci to tady řeší takhle, vezmou si autobus, překročí hranici, pak se vrátí a je to, mohou zůstat o pár měsíců déle. Snad to vláda povoluje vědomě, kdyby jí to vadilo, všechny by je hezky zbičovali a poslali tam, odkud přišli. Levnou pracovní sílu ochotnou dělat podřadné práce potřebují, když se tu totiž přistěhovalci zabydlí a založí rodinu, jejich děti se obvykle vyšvihnou o třídu výš, proto  potřebují neustále nové a nové várky dělníků. Navíc staví jako šílení, Singapuřani vtipně říkávají, že je jeřáb singapurským národním ptákem.
    Docela jsem toho člověka litoval. Jeho životem je práce, přitom má i jiné zájmy, snad i postrádá asijského ducha, který se s takovým životem spokojí, prostopoval Čínu i Austrálii a touží po návratu domů, situace v Číně ovšem není úplně růžová, takže se trochu zdráhá a upisuje se k doživotnímu trestu, muset tady pracovat až do smrti. Věřím, že je po čase těžké se vrátit, pokud mohou, zůstávají.
    Dalšími příchozími byli indický student a mladá Singapuřanka. Debata byla příjemná, rád se bavívám s lidmi, co tu žijí delší dobu, protože je vždycky o čem. Tentokát jsme se bavili hlášeními v metru, pokaždé, když je mezi stanicemi delší interval, pustí hlášení: „Kdybyste spatřili podezřele vypadající osobu, nahlašte to prosím naší ochrance.“ Dříve odkazovali na telefonní číslo, pro obrovské množství zbytečných telefonátů museli linku zrušit. Hlášení jsou tu v oblibě. Mezi dvěma stanicemi okružní linky je tak dlouhý interval, že nestačí ani tohle upozornění, proto poděkují za cestování se SMRT a popřejí šťastnou cestu, snad aby se jejich řádní občané na chvilku nezamysleli.
    Opět jsme byli ti, kdo museli celou událost rozpustit, číslo se od minule nezvětšilo, i přes velký počet účastníků na sociálních sítích, alespoň ale dostáváme pozitivní ohlasy. Třeba se to příště rozjede.

Třetí týden ve fotografiích

Macritchie

Ahoj!
V Singapuru přituhuje, blížíme se k samému konci našeho pobytu a času ubývá a ubývá. Už jsem začala panikařit z toho, co mě čeká, až se vrátím. Ale to nic nemění na faktu že dál chodím po Singapuru, fotím spousty fotek a snažím se užívat si to tady, co to jde. Polední pauzy už ale trávím v knihovně s výpisky z fyziky (a slzami v očích, haha).
Každopádně, k týdnu třetímu. Upřímně, moc si z něj nepamatuju. Pojala jsem ho spíš sportovně (kde jsou ty časy!), a tak jsem většinu odpolední proběhala v rezervaci Macritchie a točila reportáže ze života opic. Sobota se nepovedla jako dvě přechozí, neorganizoval ji totiž Zhiming, ale Hameem, který se ale ukázal jako zmatkář, a... První část programu byla příjemná, jeli jsme na návštěvu k němu domů, kde jeho maminka připravila obrovský stůl plný tradičních Singapurských jídel. Hameemova rodina se hlásí k islámu, a tak jsem byla zvědavá, jak to u nich doma bude vypadat. Musím se přiznat, že jsem trochu pozměnila svůj názor na muslimy, dlouho jsem nepotkala tak milé a pohostinné lidi, moc se snažili, aby se nám líbilo, a dokonce mysleli na mé veganství, takže jsem si i já mohla ochutnat téměř vše, co nám bylo nabídnuto. Po obědě jsme se s plnými žaludky vydali projít  po sousedství, přišla ale bouřka, a tak jsme většinu odpoledne strávili v nedalekém obchodním centru., kde nebylo moc co dělat. Hameem moc nevěděl co s námi, a tak jsme jen seděli a čekali, až přejde déšť. Navečer jsme se vydali na procházku parkem a došli jsme až k moři...
Nakonec připojuji na žádost kamarádky pár dalších náhodných faktů, které mě zde překvapily.

• Všichni jsou tu slepí jako netopýři (včetně mě, Aničky a Pepy, haha), 99% lidí tu nosí brýle nebo čočky.
• Neuvěřitelně se tu plýtvá plasty. Ke všemu zde dostanete igelitový sáček a s recyklací si tady nikdo hlavu nedělá.
• Všechno je tu neuvěřitelně sladké. Ačkoliv sama sladím docela hodně, většina zdejších (především) nápojů je pro mě absolutně nepoživatelná.
• Ačkoliv zde narozdíl od Japonska není smrkání považováno za neslušné, většina lidí se s ním neobtěžuje a namísto toho chrchlá, popotahuje a vyluzuje celou sféru odporných pazvuků. Nejvíc ze všech popotahuje můj profesor na chemii. Nejhorší na tom je, že většinu hodin odučí s mikrofonem, čímž obvykle své permanentní chrchlání povýší na úplně jinou úroveň.
• Nikdo nikdy nepřechází na červenou nebo mimo přechody. Jsou za to vysoké pokuty.

Cviční požární alarm na škole s 4000 studenty v čtyřicetistupňovém vedru.
A byl místo biologie.

Takhle nějak vypadá "předzahrádka" Singapurského výskového domu

Předzahrádka 2

Menu u Hameema

VÍCE OBRÁZKŮ V POD PEREXEM

Sobotní výlety

Na každou sobotu nám naši buddies připravují výjezdy do různých končin Singapuru. První z nich nás měl seznámit s nejpopulárnějšími turistickými lokalitami v Singapuru - Chinatown, Raffles place, Gardens by the bay, Gardens at Marina Barrage a Orchard Road.

Ostrov Pulau Ubin

Jako všude jinde je i tady 1. května volno. Ráno jsem jel hodinu a dvacet minut autobusem přes celý Singapur. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsou singapurská sídliště nazajímavě stejná. Kdyby zastávky neměly jména, nikdy bych nenašel tu pravou. Dojel jsem na severo-východ ostrova, do pobřežní Changi Village, která už ale žádnou vesnicí není. Jsou tu jen klasické obytné domy a hawker´s centrum, plné stánků s jídlem a hospůdek, u kterých posedávali nevábně vypadající Číňané, s flaškou carlsbergu v ruce. Boj vlády proti alkoholu není úspěšný vždycky.

Na Pulau Ubin se dá dostat jedině jedním z malých člunů, které náhodně jezdí mezi přístavem v Changi Village a přístavem na ostrově. Velké množství obyvatel města se rozhodlo strávit svůj volný den v přírodě, proto jsem si musel vystát dvouhodinovou frontu, než jsem se konečně dostal ke člunu. V Singapuru je již deset let stará budova zralá na rekonstrukci, u člunů to ale zřejmě neplatí. Kouskům, které tu používají, bych tipnul tak padesát let. Neodváží se na nich převážet více než dvanáct lidí, i když by se jich tam vešlo třicet. Z výfuku se kouří tak, že to z dálky vypadá, jako by celá loďka hořela. Cesta to ale byla příjemná, moře je tu nádherné, i když není zrovna voňavé. Dalo se vylézt nahoru a užívat si panorama vzdalujícího se Singapuru a přiblížujícího se ostrova.

Pulau Ubin je posledním místem v Singapuru, kde se zachovaly neporušené pralesy, které dříve celý státeček pokrývaly. Kolem ostrova vedou asfaltové cesty, není ale problém z nich sejít a projít se autentičtější, neoplocenou přírodou.

Byl jsem tu snad jediným chodcem, Singapuřani totiž pěšky chodit neumí. Všichni si pronajali taxík nebo kolo. Mým prvním cílem byl nejvyšší kopeček ostrova. Okolí mělo starý venkovský charakter. Někteří lidé tu žijí tradičně, bydlí v dřevěných chatrčích, chovají drůbež a sbírají kokosové ořechy či duriany, kterých je tu všude spousta. Peníze si vydělávají prodejem chlazených nápojů u cest. Na ostrově není pitná voda a v obzvláště horkých dnech, jakým byl i ten dnešní, jsou na ně všichni turisté odkázáni.

Vedro bylo vysilující a toužil po něčem osvěžujícím. Bohužel není sezóna, žádný zralý kousek ovoce se mi najít nepovedlo. Při šplhání na kopeček, který může mít jen pár metrů nad mořem, jsem se cítil tak o šedesát let starší. Bylo poledne a v lese bylo ještě větší vlhko než normálně. Výhled ale stál za to, stál jsem na skále nad jezerem a měl výhled na celou okolní pralesní placku či další ostrovy, oproti Pulau Ubinu ze 100 % industrializované. Na hlavním ostrově už není místo, veškerý průmysl tedy přesunuly na ně.

Další zajímavou částí ostrova jsou místní bažiny. Rochní se tu divoká prasata a ve vrcholcích stromů se to hemží opicemi. Místo krtků tu mají bahenní kraby, kteří si za účelem hledání živin hloubí chodbičky a z odpadní hlíny pak tvoří až třímetrové hromady. Při soustředěnějším pozorování bylo možno spatřit přerostlé jedovatě vypadající brouky či malé kraby, pravděpodobně čekajcí na přiliv. Temná pralesní stezka následně pokračovala nad mořem, aby si mohli turistě dostatečně užít místní slavné korálové útesy. Na každém útesy šlo spatřit tak dva uboze vypadající kousky.

Schylovalo se k bouřce, vlnu prchajících lidí jsem naštěstí předstihl a tentokrát jsem na člun čekal jen deset minut. K večeru jsem se vrátil domů.

Jeden ze člunů, víc fotek nemám